8.Kolik nám stačí ke štěstí

Byla hluboká noc, ale Sirius Black nemohl usnout. Pořád se převracel, neschopný se zbavit myšlenek na chvíle v prefektské koupelně. Povzdechl si. Původně si s Gudgeonem domluvil schůzku, aby mu nějak... pohrozil, ať nechá Harryho být. Ale bez ohledu na jeho plán... se to zvrtlo.

Bylo to příjemné.

Bylo to vzrušující.

Bylo to... sexy.

Zpočátku.

Dave mu připomněl, jak moc hezké bylo, scházet se a trávit spolu čas. Mít spolu sex. A připadalo mu to hrozně dávno.

A proto teď nemohl spát. Cítil se provinile... a to se s tím zatraceným vyděračem ani nevyspal! Gudgeon ho pořádně zaskočil, když ho svými talentovanými ústy přivedl doslova do stavu kamenného a když byl Sirius vzrušený skoro k nepříčetnosti, vylezl z bazénku a nahý, mokrý a pokrytý pěnou – a znatelně vzrušený – se mu bezostyšně nabídl.

Poprvé Siriuse napadlo, že tenhle kluk by pasoval spíš do Zmijozelu. S takovým nechtěl nic mít... Nehledě na to, že ho svou nabídkou rozpálil doběla – vzteky. Strašně ho rozzlobilo už to, že se prakticky čtvrtina Bradavic vsadila o panictví jeho! Harryho. A teď ho naštvalo i to, že toho havraspárského parchanta chtěl. I když jen chvíli.

Cítil vinu, protože najednou zatoužil po jiném, když měl plnou hlavu Harryho. Opovrhoval sebou, že mu vůbec dovolil, aby se ho dotýkal.

Byl natolik vzrušený, že žasl sám nad sebou, protože...

… se ovládl.

Kdokoliv jiný by totiž využil situace, vzal si tak ochotně nabízené. Ale Sirius, místo, aby vzal to krásné nahé tělo útokem, jak mu bylo navrženo a jak mu radilo jeho vlastní libido, vytáhl hůlku a poslal svého bývalého milence do mdlob. Pak si stoupl nahý pod sprchu a pustil na sebe ledovou vodu. Tam stál, dokud jeho vzrušení neopadlo.

Pak se osušil, oblékl a zrušil Omračovací kouzlo na Gudgeonovi. Když blondýn procitl, sklonil se k němu, vzal jeho bradu pevně do prstů a přiměl ho podívat se na něj.

„Víš co, žádný obchod nebude. Už nikdy se mě nedotýkej, to zaprvé,“ zasyčel. „Za druhé. Jednou sáhneš na Harryho a zúročím svou výchovu. Nezapomínej, kde jsem vyrostl! Možná jsem Nebelvír... ale především jsem Black,“ připomněl mu svůj původ, příslušnost k temné rodině.

S tím zděšeného chlapce pustil a několika kouzly odemkl dveře. Než za sebou zavřel, dodal: „Začít si s tebou byla jednoznačně velká chyba. Ale MOJE chyba a já nedovolím, aby její následky nesl Harry. Varuju tě. Položíš na něj prst a přijdeš o něj. Myslím, že mluvím dost jasně. Rozuměls' mi?“

Vyděšený Havraspár jen přikývl. Vzápětí osaměl.

Sirius si znova povzdechl. Zprvu hezký večer se pokazil Gudgeonovými intrikami... A on si byl jist, že to neskončilo. Gudgeon dal najevo, že jeho pohrůžce rozuměl... Ale i jeho předkové byli temná rodina. Daveyho otec byl první, kdo se vzepřel rodinné tradici, příslušnosti ke Zmijozelu a černé magii... Není divu, že jeho syn jednal jako Zmijozel, když něco chtěl.

O sebe se Sirius nebál. Ne, dělal si starosti o Harryho. Nesmí dovolit, aby se k němu Gudgeon nějak moc přiblížil. Ne, bude Harryho chránit, za každou cenu. Po dalším povzdechu najednou uslyšel zašeptání: „Galeon za tvoje myšlenky...“ Prudce se posadil.

U své postele spatřil klečet Harryho. Bradou se opíral o paže položené na okraji lůžka a zkoumavě si Siriho prohlížel.

„Harry...“ oddechl si Black, „proč nespíš?“

„A proč ty?“ opáčil chlapec. „Něco ti leží v hlavě. A všim' jsem si, že jsi večer zmizel. Máš nějaký trable?“

„To nic,“ potřásl hlavou Sirius. Nic z toho, co mu táhlo hlavou, mu nemohl říct. „Já si s tím poradím, Harry, neřeš to.“

„Dobře,“ překvapil ho Nebelvírek (opravdu čekal, že bude naléhat), „nebudu na tebe tlačit. Jen chci, abys věděl, že tě vyslechnu, i kdybych nemohl pomoct. Jsem tu pro tebe. Víš to, že jo?“

Sirius mlčel. Byl ohromený. A byl za Harryho vřelé přátelství vděčný. A taky odhodlanější ho chránit.

Harry na odpověď nečekal, jen se na chlapce usmál a vstal. Popřál příteli dobrou noc, ale vzápětí ho Sirius chytil za ruku. Překvapeně se ohlédl.

„Zůstaneš chvíli?“ udělal na něj zvěromág psí oči, přímo štěněcí. Harry beze slova zapadl vedle něj. Chvíli se na sebe dívali. Pak se Harry odvážil: „Víš určitě, že ti nemůžu pomoct?“

„Vždyť mi pomáháš,“ namítl Sirius pobaveně. „Jen... tu prostě buď.“

„Málo ti stačí ke štěstí,“ zívl Harry. Položil hlavu na polštář, párkrát mrkl. „Neva, když tady usnu?“ zeptal se a zavřel oči. Sirius ani nestačil odpovědět a uslyšel jeho pravidelný klidný dech.

Harry spal.

V jeho posteli.

Zase.

'U Merlina, jestli tohle není znamení...' pomyslel si šťastně a pomalu usínal.

Následujících pár týdnů uplynulo v poměrně dobrodružném duchu. Všichni Pobertové, pokud měli dost času, se s Harrym vytráceli do Komnaty nejvyšší potřeby, aby ho trénovali v přeměně ve zvíře. Nejčastěji to býval Sirius i Remus se přidal více než James, který svůj volný čas už dělil mezi učení, famfrpál a Lily, když už svolila a strávila s ním pár chvil. Harry se mezi rodiče nechtěl plést a o to větší potěšení měl ze Siriovy společnosti. Těšilo ho, když byli jen spolu.

Občas měl výčitky, že se nevěnuje otci a matce, tak jak si přál zpočátku, ale nechtěl být ‚ten třetí‘, který by jim dělal křena. Užíval si, když byli pohromadě všichni, ale být s nimi o samotě mu připadalo trochu divné. Asi proto, že jsou teď stejně staří. Věděl, že ho mají rádi, byli přátelé, to stačilo. Poznal svou rodinu a byl šťastný. Občas ho napadalo, že se mu nebude chtít zpět, někdy si říkal, že by bylo lepší, kdyby si po návratu nepamatoval, jak byl v této době šťastný…

Dny ubíhaly jednotvárně, i když zábavně. Napřed vyučování, jídlo, pak domácí úlohy… A pak teprve výlet do Komnaty. Blížil se první úplněk a Harry měl být v přeměně – podle Jamesova názoru – dost daleko, aby s nimi mohl jít do Chroptící chýše.

Harry se toho trochu bál, věděl, že Remus je skutečně vlkodlakem, Vlkodlačí lektvar zatím neexistuje… Zároveň věděl, že táta ani Sirius by jeho život neriskovali. Byli si jistější než on sám. Takže pečlivě cvičil svou proměnu, aby je nezklamal, když do něj vkládali důvěru, postupoval téměř mílovými kroky, Sirius žasl, že takhle rychle to nikdo z nich nezvládal… Oni ale neměli žádnou pomoc a podporu, učili se metodou: pokus-omyl. Harry stavěl na pevném základě jejich zkušeností a dohledu. Na rozdíl od nich byl v bezpečí, Pobertové už věděli, co se může stát a jak si z problému pomoct.

Bylo to přesně čtrnáct dní od Prasinkového víkendu, který strávil se Siriusem… a oba se tvářili, že nejde o rande. Ale užili si to. Sirius vzal cestou zpět Harryho do Chroptící chýše, ukázal mu, jak funguje cesta pod Mlátivou vrbou, což Harry samozřejmě věděl… Ale připadalo mu to trochu jiné, než když tam vstoupil ve třetím ročníku, právě kvůli tomu samému člověku…

Na Gudgeona, který Harrymu, hned druhý den po pozvání na rande, poslal omluvný vzkaz, že musí svoje pozvání s osobních důvodů zrušit, mladý Nebelvír rychle zapomněl, dokonce ani neřešil důvod, proč bere svou nabídku zpět… Jen poslal pochopením přetékající odpověď a za chvíli už nevěděl, že vůbec dostal pozvání na rande.

Učil se, psal úkoly, Sirius ho zaměstnával, aby neměl čas myslet na kluky okolo… Opravdu měl co dělat a neměl ani nejmenší tušení, že si na jeho panictví vsadila skoro třetina Bradavic.

Ale někdo jiný měl. Po dlouhých úvahách se Sirius ustaraně svěřil jak s informací o sázkách, tak se způsobem, jak naložil s ‚informátorem‘. Na Removi jasně viděl, že s jeho přístupem, tj. vyhrožováním, nesouhlasí, ale James se zamyslel a pak řekl: „Když si vezmeme, že Gudgeon se narodil původem do temné rodiny, je tohle jediná řeč, které by mohl rozumět. Uvažuje jako Zmijozel, takže na něj platí zmijozelskej přístup. A je dobře, že nám Sirius nic nezamlčel. Takhle můžeme dát na Harryho pozor všichni…“

„Neměl by to spíš vědět?“ namítl Remus. „Ty sázky jsou o něm, já bych chtěl vědět, že mi něco takovýho hrozí!“

„Harry ale není ty! Je hodně citlivej, co když si to bude moc brát?“ nesouhlasil Sirius. „Může se na to dívat jinak než ty. Jakmile mu to prozradíme, tuším, že bude na nervy a už nebude nikomu věřit!“

„Myslíš, že Gudgeon nic nepodnikne?“ zajímal se James. „Jsi si jistej, že tě bere vážně?“

„Rád bych řekl, že jo, ale… Ne, nejsem si vůbec jistej, že nic neudělá,“ posteskl si Sirius. „Fakt nevím, co bych ještě mohl udělat.“

„No, možná, když už jsi byl v tom vyhrožování, mohl jsi ho přimět mlčet,“ pronesl Remus, stále nesouhlasným tónem, ale už ne tak radikálně. Zdálo se, že neochotně uznává názor svých dvou přátel, jen to nechce přiznat.

„Jo, ale v tu chvíli mě to nenapadlo!“ vybouchl Sirius. „Rozhodil mě!“

„Což se ti nikdy dřív nestalo,“ podotkl James jízlivě. „Hele, co tomu nechat volnej průběh? Zdá se, že Harry na Gudgeona stejně zapomněl a nezajímá ho. Nebude jednodušší nechat ho v klidu?“

„Jasně,“ zamumlal Sirius. „Stejně jsem mu to nechtěl říkat.“

Velmi brzy měl zjistit, že měl být opačného názoru.

V pátek po poslední hodině mířil Harry do Komnaty Nejvyšší potřeby, když na něj na chodbě zavolal jistý Havraspár.

Dave Gudgeon si musel vyčíhat správnou chvilku, nenápadně Harryho sledoval, což mu pár týdnů trvalo. Povšiml si, že jediná chvíle, kdy Harry není s někým z Pobertů, je pátek po vyučování, kdy jako jediný (kromě Jamese a Pettigrewa) končí dřív. Lupin a Black se ještě zdržovali na hodině Starodávných run... Jedinečná příležitost, kdy vrazit mezi Blacka a tohoto rozkošného Nebelvíra klín. Když nezabralo svádění na Blacka a jemné oblbování na Harryho, přišel čas na intriky. Stačí způsobit, aby se Harry na Siriuse rozzlobil a přestal mu věřit. Pak tu bude on, aby poskytl své rameno k vyplakání...

Usmál se a zavolal na Harryho, když ho zahlédl osamoceného kráčet po chodbě ke schodišti.

Harry se sice zastavil, když zaslechl své jméno, ale neohlédl se hned. Jakmile poznal hlas, protočil oči. Gudgeon byl atraktivní, uměl se chovat mile, ale Harry se s ním začínal cítit nepříjemně. Rozhodl se, že jakékoli další pozvání rovnou odmítne.

Otočil se.

„Ahoj, Harry.“ Gungeon se usmál, zřejmě si nevšiml, že se na něj nijak neusmívá.

„Ahoj... Chtěl jsi něco?“

„No...“ Teď mladík zvážněl, vypadal ustaraně. „Víš, myslím, že... bych ti měl něco říct.“

„Jestli jde o to zrušené... rande...“ začal Harry, ale Gudgeon potřásl hlavou. Harry zmlkl, netušil, o co dalšího by mohlo jít.

Gudgeon pokývl hlavou směrem k prázdné učebně. „Věnuješ mi chvilku?“

„No, chvilku bych asi mohl,“ hlesl Harry. „Ale jen minutu, něco mám domluvené.“

„Jen ti chci něco říct, nezdržím tě,“ ujišťoval ho Havraspár.

Zašli do špinavé, liduprázdné učebny, poloroztažené závěsy dovnitř vpouštěly slabé světlo zimního slunce. Teď, na začátku prosince, se téměř pořád schovávalo za mraky.

Harry se opřel o jednu zaprášenou lavici a upřel na Gudgeona tázavý pohled. „Tak o co jde?“ přešel rovnou k věci.

„Víš, já vlastně nevím, jak bych ti to měl...“ povzdechl si chlapec. Snažil se dělat, jaké mu to dělá starosti, ale na Harryho, který si prošel už Brumbálovou školou přetvářky, to moc nepůsobilo. Instinkt mu říkal, že na něj tenhle kluk něco hraje a on svým instinktům věřil, měl dobrý důvod.

„Tak to prostě řekni,“ pronesl vyčkávavě.

„No... jde o to...“ blonďák se podrbal ve vlasech, tvářil se rozpačitě. „Tady v Bradavicích... k něčemu došlo a týká se tě to,“ řekl náhle a pohlédl na Harryho. Trochu ho zarazilo, že zúžil oči a založil ruce na hrudi. Rozhodně nemohl tušit, že Harrymu běží hlavou myšlenky jako: 'Merline, co zase? To nemůžu mít pokoj ani tady?'

„Já se dověděl, že ve Zmijozelu se začali lidi sázet o to, kdo... tě dostane.“

„Dostane?“ zamračil se Harry, nebylo mu jasné...

„Do postele,“ vysvětlil Gudgeon ochotně. „A promiň, asi za to můžu trochu já. Víš, tím, že jsem tě pozval na ples. I když nám to spolu nevyšlo, někomu to asi k vyhlášení sázky stačilo.“

„COŽE?“ vyštěkl Harry, zabrněla ho kůže a papíry, co ležely všude možně po zemi i stolech, se zatřepaly a vzlétly. Gudgeon vypadal polekaně, tak se Harry nadechl a snažil se uklidnit. Došlo mu, že to byla jeho magie, vzbouřená podobně, jako TEN večer v Brumbálově pracovně...

„Ale ty jsi jediný, kdo na mě něco zkusil,“ namítl už klidněji. „Na koho si teda sází?“

„No, na mě,“ přiznal Gudgeon. „Proto jsem tehdy zrušil ty Prasinky. Nechtěl jsem, aby sis myslel, že mě zajímáš jen kvůli těm sázkám. Ale někteří... sází na... na Blacka.“

Tohle Harryho umlčelo. Chvíli na chlapce proti sobě jen zíral.

„A on to ví?“ vypravil ze sebe po chvíli.

„Ano,“ kývl Gudgeon. „Tohle jsem ti nechtěl říkat, ale... Víš, ten večer, co jsem tě pozval, za mnou před večerkou přišel, byl jsem zrovna v prefektské koupelně... Snažil se mě zastrašit, abych ti dal pokoj. Vypadal, že žárlí. A tehdy jsem mu vpálil to o té sázce... Jen se zasmál a vyhrožoval mi, že jestli se od tebe nebudu držet dál, zúročí svou výchovu. To řekl doslova: 'Jestli sáhneš na Harryho, zúročím svou výchovu. Možná jsem Nebelvír, ale především jsem Black. Nezapomínej, kde jsem vyrostl.' Já na to na nějakou dobu zapomněl, protože není Zmijozel... Ale on se narodil v rodině, která se počítá do těch temných, Harry. Možná bys měl dát pozor... Mám jen starost, Harry. Proto ti to říkám.“

Harry na něj nevěřícně zíral a měl šílenou chuť se smát. Cítil se jako cvok. Připadalo mu, že se jeho svět, který měl po dlouhých letech konečně za stabilní, opět hroutí a pod jeho nohama se otevírá velká prázdná propast. A jediné, co ze sebe dokázal vypravit, bylo zašeptání: „Ne... To ne. Pleteš se. Sirius by mi neublížil, mně ne...“ Jak byl rozrušený, nevšiml si spokojeného záblesku v chlapcových očích, když říkal: „Já nemám důvod ti lhát, Harry. Mohl jsem ti jen říct pravdu... Jak s ní naložíš, to musíš rozhodnout ty. Ale...“ Co ale už nestačil říct, protože Harry vyrazil ke dveřím.

„Harry!“ vykřikl na něj. „Já tě nechtěl naštvat...“

Ohlédl se. „Pleteš se,“ řekl jenom a odešel.

Tak nemohl vidět široký a spokojený Havraspárův úsměv.

„Teď si poraď s tímhle, Blacku,“ zašeptal. „Když nebudeš můj... nebudeš ani jeho.“

Tichý, ale veselý smích zazněl prázdnou třídou.

Obvyklá lekce zvěromagie tentokrát nešla příliš hladce. Všichni přítomní přátelé na Harrym poznali, že je něčím rozrušený. Ale všichni kromě Siriuse měli za to, že je nervózní z nadcházejícího úplňku, kdy se k nim měl konečně připojit.

Remus a James už odcházeli, Sirius se rozhodl zdržet. Dělal si starosti, Harry nevypadal ve své kůži. Dnes mu dokonce nešlo odčarovat si ocas, to už se mu dlouho nestalo. Obvykle byla jeho přeměna přímo skvělá, ač se ještě nepřeměnil úplně, vždy něco člověčího přetrvalo... Dnes se prostě nesoustředil jako jindy.

Sledoval ho, místnost se už před chvíli změnila v malý útulný pokoj se stolkem a křesly. Sirius požádal Komnatu o dva máslové ležáky a sedl si proti Harrymu. Jeden postavil před něj a chvíli na něj zadumaně koukal.

„Tak, co tě žere?“ zeptal se.

Harry prudce vzhlédl. Ignoroval láhev před sebou. Díval se do modrošedých bouřkových očí, tak upřeně, že se jejich majitel neklidně ošil. Pak odpověděl: „Žere mě, že i tady se mi tají věci, o kterých mám právo vědět a musím se od nich dovědět od kluka, kterej mě chce jen do postele, místo od kamarádů. Nebo o těch sázkách ostatní nevědí? To se mi totiž moc nezdá.“

Láhev ležáku Siriusovi vypadla z ruky. Zbylá tekutina hojně polila koberec, ale Komnata to automaticky uklidila. Sirius sám na Harryho koukal jak tele na nová vrata.

„Jak to víš,“ hlesl přidušeně. „Remus byl pro, aby se ti to řeklo, ale...“ Pak si vzpomněl, že Harry zmínil nějakého kluka a postel.

„Mluvil jsi s Gudgeonem?“ zavrčel.

„Zastavil mě, když jsem mířil sem,“ kývl Harry. „Vzal mě stranou do prázdný učebny a tam mě seznámil s těma... sázkama. A zmínil se, že jsi s ním taky mluvil.“

„Promerlina,“ hlesl mladý Black a složil si hlavu do dlaní. „Harry... Co ti přesně řekl?“

„Žes' mu vyhrožoval, prý jsi řekl, že zúročíš svou výchovu, když na mě sáhne. Tohle hodláš dělat s každým, kdo se na mě podívá?!“ rozhorlil se Harry, ani si neuvědomoval, že má slzy v očích. „Proč to děláš?!“

„Protože mám starost, jasný?“ vykřikl i Sirius a vyskočil. „Hele, on mě vydíral! Buď budu zase s ním, nebo...“ tady se zarazil, kousl se do rtu. Nevěděl, jak by tohle měl Harrymu říct.

„Nebo...?“ vyzval ho Harry k pokračování.

„Nebo udělá všechno, aby tu sázku vyhrál,“ zasyčel. „Koukej, já tě chtěl jen chránit, možná jsem to přehnal... Jen jsem nechtěl, abys dopadl jako Snape ve čtvrťáku.“

„Snape?“ vykulil Harry oči.

„Gudgeon ho využil jako spoustu jiných. Snape byl do tý doby jinej. Změnilo ho to.“

„Tomu se nedivím,“ zašeptal. „Je to hodně hrdá osobnost.“

Na to Sirius jen překvapeně zamrkal, znělo to, jakoby Harry znal Snapea už léta... Ale teď se tím nechtěl zabývat.

„Jen jsem tě chtěl chránit, Harry,“ řekl znova. „Máš mi to za zlé?“

„Nemůžu ti zazlívat, že si děláš starosti,“ zašeptal Harry. „Ale vadí mi tajnůstkaření za mými zády, toho jsem si užil dost. Vadí mi, že se zase někdo snaží manipulovat mým životem, jako bych byl nesvéprávný! Proč nikdo nevěří, že se o sebe umím postarat?!“ Jeho vztek zase nabíral grády, stolek mezi nimi se začal třást. Sirius žasl. Tohle zažil pouze, když hodně rozzlobil matku. Tehdy to bylo taky naposledy, co se vrátil domů, matka ho dost tvrdě potrestala, než utekl. Uvědomil si, že Harry musí být dost mocný... A to ještě není ani dospělý.

„Harry... Já se tebou nesnažím manipulovat... A věřím, že se o sebe umíš postarat... Já tomu fakt věřím, prostě jen... vyvoláváš v mně pocit, že tě musím chránit. Nemůžu si pomoct, tohle cítím. A když vím, jaký Gudgeon je... Jsem prostě trochu radikálnější.“ Sirius pokrčil rameny. Jiné vysvětlení neměl.

„Já vím, že mi nechceš ublížit,“ řekl Harry. Pousmál se a sklonil hlavu. „Přesně to jsem mu řekl... Snažil se mi namluvit, že mě chceš kvůli těm sázkám.“

„A ty mu to nevěříš?“ zeptal se Sirius tiše.

„Poznám, když na mě někdo hraje habaďůru,“ řekl Harry hořce. Z toho si Black vyvodil, že na něj už někdo něco hrál. „Ublížil ti?“ zeptal se potichu, nespecifikoval, kdo mu měl ublížit, tušil, že Harry bude vědět, jak to myslí. Nečekal odpověď.

„Ne fyzicky,“ připustil Harry. „Snažil se mi řídit život, když rodiče zemřeli. Víš, jaké to je, vědět, že nemáš život ve svých rukách, ani v nejmenším? Dneska si kladu otázku, kolik z těch kroků, který jsem udělal sám za sebe, ve skutečnosti řídil on.“

„Řekneš mi... kdo?“ hlesl Sirius.

„Není to důležité,“ Harry odmítl jmenovat. „Už jsem ho prohlédl. Už mu nenaletím.“

„No, je dobré to vědět,“ zamumlal Sirius.

Harry se tiše zasmál. Najednou se cítil lehčeji, když si teď se Sirim promluvili, tíha z něj spadla, měl pocit, že je všechno vyřešeno... Uklidnil se a cítil chuť se přeměnit.

Vstal, Komnata vyslyšela jeho nevyřčené přání a vrátila se do podoby palouku v Zapovězeném lese.

Na Siriův tázavý pohled jen s úsměvem řekl: „Mám chuť na proměnu. Dohlídneš na mě?“

„Moc rád,“ kývl Sirius. Pozorně sledoval, jak se chlapec před ním soustředí, trvalo to dlouho, Harry byl pečlivý. Po delší chvíli zůstal Sirius zírat, hleděl na dokonale proměněnou šelmu.

„Harry?“

Šelma se ohlédla po zvuku, Sirius podvědomě couvl. Neslyšně se rozešla k němu, nádherné velké zvíře, černá, sametová srst.

Sirius sebral odvahu, poklekl a zadíval se panterovi do očí. Byly černé, ale jak do nich padlo světlo, zeleně se zableskly. Sirius v nich viděl inteligenci, Harryho vědomí. Byl tam, věděl to.

„Konečně se ti to povedlo, Harry,“ usmál se Sirius. Opatrně natáhl ruku, pohladil hebkou srst... Ohromilo ho, když Harry s potěšením otřel hlavu o jeho dlaň a spokojeně zavrněl. Rozechvělo ho to. Nedokázal ruku odtáhnout, hladil ho dál, a Harry stále hlasitěji předl.

„Dáme si honičku?“ navrhl najednou. Harry zvědavě zastříhal ušima a mírně naklonil hlavu na stranu. Sirius vstal a proměnil se v Tichošlápka. Harry uskočil, popoběhl. Podíval se na Tichošlápka a zase popoběhl. Takhle mu utíkal z palouku, hlouběji do lesa, za chvíli se zase vynořili na palouku, osvíceném světlem dorůstajícího měsíce.

Honili se, kočkovali (v Harryho případě doslova), jeden druhému se ztráceli mezi stromy, hledali se podle pachu. Teprve, když se unavili, vrátili se na palouk a svalili se do trávy. Sirius se proměnil první, Harry malou chvíli po něm. A poprvé se mu povedlo proměnit se bez chyby. Podívali se na sebe a rozesmáli se.

„Dokázal jsem to,“ smál se Harry, celý rozzářený.

„Dokázal jsi to,“ potvrdil Sirius. „A tak rychle. Kluci budou koukat.“

„Kolik je?“ zajímal se Harry. „Mám hlad.“

„Hm, prošvihli jsme večeři,“ poznamenal Sirius s pohledem na hodinky. „Ale do večerky je ještě čas, takže... Skočíme si do kuchyně?“

„To není špatnej nápad,“ souhlasil Harry. Vstal, pak ho napadlo... Párkrát se otočil kolem vlastní osy, jak se snažil podívat dozadu... Ne, tentokrát mu nezůstal ani ten ocas.

„Co děláš?“ zasmál se Sirius.

„Povedlo se mi to!“ zakřičel Harry nadšeně a padl Siriovi kolem krku. „Proměnil jsem se správně!“

„Mám radost za tebe,“ řekl Sirius a v návalu radosti chlapce ve svém náručí políbil. Ucítil, jak tělo v jeho objetí ztuhlo, vzápětí zvláčnělo. Jak odtáhl rty, jen na pár centimetrů, závan Harryho horkého dechu ho přiměl se vrátit. Znovu ty horké rty políbil.

Harry, když pocítil první polibek, vystřízlivěl z radostného omámení, ale necítil se ohrožený. Sirius ho přestal líbat... Na okamžik. Jakmile ho políbil podruhé, zpanikařil. Zapřel se dlaněmi o jeho hruď, zatlačil, odstrčil ho od sebe. Pak, aniž se mu podíval do očí, prostě utekl z Komnaty.

<<                                          >>