5.Halloweenský ples

31.října, Haloweenský ples

Sirius s Jamesem vstoupili do Taneční síně, vyzdobené tradičně po halloweensku – vzduchem plující rozšklebené dýně se svícemi uvnitř, umělé pavučiny a pavouci v oknech, na stolech spousty jídla, sladkostí a ovoce.

„Vidíš někde Harryho?“ zamumlal Sirius. „Odešel chvíli před náma, ale nikde ho nevidím...“

„Slyšel jsem, že se Gudgeon chvástal po posledním zápase, že jde Harry s ním,“ odpověděl James, nevědouc, že jde o starou informaci, k níž přišel už před dvěma týdny. „Nevidím ani jednoho... Ne, Gudgeon je tamhle, ale je s nějakou holkou – hele, je to Ellie Zabiniová! To si troufá, na Zmijozelku.“

„Fakt?“ natáhl krk i Sirius. „To se nebojí jejího bráchy?“

„Prosím tě...“ odfrkl si pohrdavě jeho nejlepší přítel, „Greg Zabini má vítr z vlastní ségry, ta by mu dala, kdyby strkal nos do jejích věcí...“

„Ty toho nějak moc víš,“ uculoval se na něj Sirius. „Odkud?“

James se jenom samolibě zašklebil, tak nad tím Sirius jen mávl rukou. Radši nechce nic vědět. Místo toho se znovu rozhlédl, aby našel objekt svých tajných myšlenek.

„Ahoj, jsme tu!“ padl mu kdosi zezadu kolem krku. Rychle se otočil, protože ten hlas poznal.

„Kde jsi, myslel jsem, že budeš támhle s Gudgeonem. Vypadá, že se baví i bez tebe,“ ukázal Sirius bradou směrem k blonďatému Havraspárovi, který cosi zaujatě vyprávěl tmavooké brunetce v temně modré róbě.

Harry tam jen letmo koukl a pokrčil rameny. „Jeho pozvání jsem odmítl. Jsem tu s Remusem.“

Mladý zvěromág překvapeně stočil oči ke svému vlkodlačímu příteli... Nepatrně se pousmál, když na něj chlapec mrkl.

Neskutečně se mu ulevilo a pomyšlení, že jeho ex-přítel ostrouhal, co se získání Harryho týče, Siriusovi okamžitě zvedlo náladu. Usmál se a navrhl přípitek.

Čtveřice přátel si došla ke stolu s nápoji.

„Myslel jsem si, že ty půjdeš s Lily, Jamesi,“ poznamenal Harry. Chlapec zavrtěl rozčepýřenou hlavou. „Nechtěl jsem tlačit na pilu. Řekla, že je dohodnutá s kamarádkama. I když je fakt, že jsem doufal...“

„Tak jsi vzpomeň, jak to obvykle bývalo, když s tebou holka šla na ples,“ připomněl mu Remus. „Za pár dní už pro tebe neexistovala. Lily takhle asi dopadnout nechce... A ani si to nezaslouží.Zkus se na to podívat jejíma očima.“

„Když člověk něco snadno získá, neváží si toho,“ řekl Harry zamyšleně. „Na dobré věci se vyplatí čekat a když za to tvrdě bojuje, víc si toho cení.“

„Nejsi na takový moudra mladej?“ popíchl ho Sirius. Sálem se rozezněla hudba, rychle popadl Harryho za ruku. „Smím prosit? Dovolíš?“ koukl na Remuse, který se souhlasně zašklebil.

„Um... já to moc neumím...“ bránil se Harry, ani nevěděl jak a ocitl se uprostřed parketu. Sirius ho přitáhl k sobě, jednu ruku mu ovinul kolem pasu. Zaujal taneční postoj a zašeptal: „Nech se mnou vést, Harry, nic víc. Vnímej hudbu a dívej se na mě. Nikam jinam.“

Poslechl. A když se opravdu soustředil jen Siriuse, uvědomil si, že opravdu tancuje. Nešlape na špičky, prostě kloužou po parketu a dokonce postřehl i pár obdivných pohledů od okolních tančících párů. Usmál se na svého tanečníka a tiše se zeptal: „Jak to, že ti to tak jde? Mně to vždycky přišlo hrozně složité...“

„Jak syn starobylého čistokrevného rodu jsem se to naučit musel, matka je hrozně přísná. Navíc jsem prvorozený, očekávalo se, že budu jednou Hlavou rodu. Nosil bych titul Lorda.“

„A jako takový musíš ovládat etiketu, chápu,“ kývl Harry. „Ale říkal jsi, že jsi odešel od rodiny...“

„Jo. Takže už Lordem nebudu, asi to čeká na Reguluse,“ pokrčil rameny zvěromág. „Vždycky v tom byl lepší, matka na něj byla pyšná, když se dostal do Zmijozelu...“ zavrčel a silněji sevřel ruku, až Harry zasykl. „Promiň!“ podíval se na něj vyplašeně. „Bolí tě...“

„Ne, to je v pohodě,“ usmál se Harry. „Změníme téma, co říkáš.“

„Jo,“ souhlasil Sirius. „Tak jak se těšíš na lektvar?“

„Moc. Jak chutná?“

„No, zjistili jsme, že každýmu jinak,“ zadumal se mladík. „James říkal, že mu to připomínalo chuť trávy, víš, jak člověk občas žvýká stéblo, takhle. Petr zase, že je to jako sýrová omáčka. Já měl pocit, že piju obyčejnou vodu, co voní po šunce...“

To Harryho rozesmálo, až zaklonil hlavu.

Sirius byl okouzlený. Díval se na smějícího se mladíka, na to, jak mu jiskří oči veselostí, v záři stovek svíček vypadaly jako broušené smaragdy... Nádherně zelené, ty nejzelenější oči na světě s tmavými řasami a ta rozesmátá ústa... Růžová, svěží. Netušil, jak se dokázal opanovat a nepolíbit ho. Tak moc chtěl! Najednou se cítil tak živý, tak šťastný.

Začínali už čtvrtý tanec, když ucítil zaklepání na rameni. Zamračil se a ohlédl. A zamračil se víc. I jeho hlas zledovatěl: „Gudgeone. Co chceš?“

„Co asi?“ protočil oči Havraspár. „Smím prosit?“ koukl na Harryho s úsměvem. Ten trochu popleteně přikývl, i když nevypadal, že by se mu chtělo... Neochotně se vzdálil ze Siriovy náruče, který ho stejně nerad pouštěl... Věnoval Gudgeonovi nepřátelský pohled. Na oplátku obdržel škodolibý úsměv. To ho rozzuřilo. Aby se zchladil, přešel k Remusovi, ten to celé pozoroval od stolku s punčovou mísou. A bavil se, samozřejmě.

„Čemu se řehtáš?“ zavrčel Black nasupeně. Remus skrýval úsměv za kalíšek punče, ale odpověděl: „Je psina sledovat, jak tě někdo vyklepne tak, jak jsi to ty dělával roky předtím. I když pochybuju, že Harry tak zblbne a naletí mu. Je inteligentní.“

„Neříkal jsi totéž i o Srabusovi?“ zasyčel Sirius. „Že je inteligentní a sečtělý a jak dopadl? Veškerá jeho vzdělanost mu byla na víš, co, když ho Gudgeon začal oblbovat.“ dodal.

Remus zvážněl, odložil pohárek. Smutně se podíval na kamaráda.

„Když jsi naštvanej sám na sebe, dokážeš být pěkně krutej,“ řekl a odvrátil se. Rozhlédl se po sále. Chtěl vykročit ke skupině dívek, napadlo ho vyzvat k tanci Lily, jako kamarád, ovšemže. Nelezl by příteli do zelí.

„Promiň, Remy,“ hlesl Sirius sklesle. Mladý vlkodlak se ohlédl. Jeho přítel vypadal smutně... Řekl: „Nejdřív uvažuj, než něco řekneš. Pokud si nedáš pozor na pusu před Harrym, odradíš ho.“

„Myslíš?“ otázal se Sirius zneklidněně. „Myslíš, že by si Harry mohl myslet... že jsem... krutej?“

„Jestli ti na něm záleží, zapracuj na svých chybách, Siriusi. A rozmysli si včas, jako co ho chceš. Neradil bych ti, abys ho jen využil. Nezaslouží si to.“

„To jsem ani nechtěl,“ ujistil ho mladík. Zadíval se na černovláska, který se kousek dál na parketu nervózně usmíval na blonďatého Havraspára, který se s ním houpal na parketu. Sirius si všiml, že Harry občas šlápl vedle – což se s ním nestalo – a pokaždé se omluvně zatvářil. „Koukni na něj. Já mu nechci ublížit, je tak... nevinnej. Jak by mu vůbec kdo mohl ublížit?“ otázal se vesmíru.

Remus nad jeho řečí jen protočil oči. Už mu došlo, že jeho letitý kamarád je lapen do pevné sítě skutečných citů, jen si to ještě neuvědomuje... Ještě tápe, což mu (při Siriových zkušenostech) připadalo dost legrační.

„Jdu pro něj,“ řekl nahlas. „Nakonec... přišel se mnou, ne?“ Sirius se na něj vděčně zatvářil. Remus si povzdechl a dodal: „Pamatuj si, že to dělám pro vás.“ Pak zamířil k páru, který pozorovali snad všichni. Nikomu nemohlo ujít, že se Harryho taneční umění i chování ve společnosti jednoho z nejžádanějších mládenců školy změnilo. Jak byl veselý a uvolněný se Siriusem, tak nervózně a napjatě teď působil s Gudgeonem.

Remus jasně viděl v jeho očích úlevu, když poklepal Havraspárovi na rameno a dovolil se. Jisté ulehčení bylo znát i na něm, ale chránil se dát to najevo Harrymu. Remus tušil, že je ochoten podstoupit cokoliv, jen aby se pomstil Siriovi.

„Děkuju,“ špitl malý Nebelvír, když se jeho předchozí tanečník vzdálil. „Nevím, proč jsem si myslel, že bysme si rozuměli... Víš, líbil se mi. Předtím. Ale teď mám pocit, že mu nejde o mě. Snaží se mě okouzlovat, ale už to nepůsobí. Jsem z něj spíš nervózní.“

„Se Siriusem jsi vypadal spokojeně,“ nadhodil Remus vesele.

„On na mě nic nezkouší,“ pokrčil Harry rameny. „Máme o čem mluvit, rozumíme si... Nemusím za každým slovem nic hledat.“

Remus se spokojeně usmál. Po chvíli se zeptal: „O čem například jste mluvili předtím při tanci?“

„Třeba o tom lektvaru,“ odpověděl chlapec. „Zajímalo mě, jak třeba chutná... Taky přišla řeč na jeho rodinu.“

„Fakt?“ podivil se Remus. „Sirius se nerad baví o své rodině... Nejvíc toho o něm ví James, protože jsou vzdáleně příbuzný a přátelé od dětství.“

„Řekneš mi něco?“ Harry svraštil obočí, nebyl si jistý, jestli se vůbec na tohle může zeptat... „Jestli to teda víš... A když mi to nebudeš moct říct, pochopím to, ale rád bych měl v jedný věci jasno. Proč Sirius tak děsně nenávidí Snapea?“

Remus se zarazil. „No, nemůžu říct, že to nevím... Jen nevím, jestli by Siriovi nevadilo, kdybys to věděl. Nenapadlo tě ptát se jeho?“

„Napadlo,“ připustil mladík. „Ale bojím se, že ho moje vyzvídání odežene...“

Vlkodlak si povzdechl. 'Vem to čert, dělám to pro ty dva,' řekl si.

„Znali se ještě před prvákem. Když Snapeovi umřeli rodiče, vzal si ho k sobě děda z matčiny strany, čistokrevný kouzelník. Hlava jednoho ze starých temných rodů. Severus je poloviční krve, dědic rodu Princeů. Pro Siriuse znamená všechno to zlé, co nenávidí na vlastní rodině. Příslušenství ke Zmijozelu, krvelačnost starých pořádků, které tyhle rodiny dodneška ctí... Proto se Sirius nechal zařadit do Nebelvíru. Severuse nenávidí, protože ztělesňuje to, co ho vyhnalo z jeho rodiny, kořeny, ke kterým se nechce hlásit. Takže se snaží odlišovat vším, co dělá, co říká... Lumpárny, který od začátku Severusovi provádí, jsou... jako symbol odporu. Chápeš?“

„Bojuje s ním, protože nemůže bojovat s tím, co nenávidí,“ usoudil Harry. „Když vyhraje nad Snapem, bude to pro něj znamenat, že vyhrál nad svou rodinou. Nad Zmijozelem. Nad temnou částí sebe sama.“

„Neřekl bych to líp,“ podíval se na něj obdivně Remus. „Sirius ve skutečnosti válčí...“

„Sám se sebou,“ dokončil to Harry. „Snape pro něj sice není velký sousto, ale... nemůže ho porazit. Protože jsou vlastně stejný. Když vyhraje nad ním, prohraje sám za sebe. Ale není možný mu to vymluvit, že ne,“ podíval se na svého tanečníka. Trochu se zarazil, protože Remus koukal někam za něj. Zneklidněl. Ale než se otočil, zaslechl tichý hlas: „Vlastně to nikdo pořádně nezkusil.“

Ohlédl se. Stál za ním Sirius, mírně se usmívajíc. To Harryho překvapilo. První, co si pomyslel, bylo, že se na něj musí Sirius zákonitě rozzlobit...

Ale očividně ne. Jen se podíval na Remuse. „Dovolíš?“ Mladý vlkodlak s úsměvem přikývl, zvěromág k sobě Harryho přitáhl a zadíval se mu do očí.

„Proč ses nezeptal mně?“ zajímalo ho. „Proč jsi s těmahle otázkama šel za Remym?“

„Vlastně mě překvapilo, když mi odpověděl,“ řekl Harry. „Prosím tě, nezlob se na něj. Já tě nechtěl naštvat, tak jsem to zkusil takhle... Spousta věcí mi nedávala smysl, tohle vaše nepřátelství se Snapem jsem nechápal. Jen jsem... to chtěl pochopit. Zlobíš se na mě?“

Udělal na Siriuse tak smutné psí oči, že se mladý Black jen tiše rozesmál. Nemohl jinak.

„Ne, nedokážu se na tebe zlobit. Je to v pořádku, Harry.“

Harry s úlevou vydechl, sklonil hlavu, aby utajil úsměv. „Takže... Ještě tě nikdo nezkoušel přemluvit?“ zašeptal a podíval se na Siriuse, skrze pramínky vlasů, které mu spadly do čela.

„No, Jamesovo nadávání, když se mnou zrovna nesouhlasil, Remyho poučování a Brumbálovo kázání nepočítám jako... přemlouvání. Ty se snad... hlásíš?“ usmíval se na chlapce ve své náruči, jak kroužili po parketu.

Harry vzhlédl. „No, můžu to zkusit, ne?“ usmál se šibalsky. „Jsou určitě lepší věci, než pořád s někým bojovat. Copak ti ty půtky se Snapem přinesly něco dobrýho?“

„No, vlastně ne,“ zamyslel se Sirius. „Mnohem radši... se nechám přemlouvat.“

„K čemu přesně?“ zajímalo Harryho. Usmíval se.

„Hm... K čemukoli? Jsem připraven ke každé špatnosti,“ zadeklamoval heslo Pobertů tak vážně, až se Harry nahlas rozesmál.

„Jestli ti dva neskončí spolu, budu se moc divit,“ poznamenal James tak tiše, že ho slyšel jen Remus a Lily vedle něj. Už nějakou chvíli pozorovali, jak jejich kamarádi víří sálem, ani si neuvědomují, že vlastně nepřišli spolu...

„Už sis všiml?“ opáčila Lily pobaveně. „Já si toho všimla už před pár týdny. Harry je pro Siriuse to nejlepší, pokud nechce špatně skončit. Vezmi si, jaké lumpárny pořád vyváděl. Každý rok touhle dobou byl aspoň pětkrát v ředitelně... Kolikrát ho volali letos?“

„Hm,“ zamysleli se kluci. „Vlastně mám dojem, že letos nic neprovedl. Nepočítám hádky se Severusem, když se potkají, ale nic víc. Ani na něj nevytáhl hůlku, nic,“ podotkl Remus.

„Harry má na něj dobrý vliv,“ řekla rusovláska po Jamesově boku. „Navíc spolu vypadají kouzelně. I když z nich mám dojem, že spolu flirtujou a nevědí to.“

„Myslím, že pokud Sirius chce něco víc, nemůže to na Harryho vybalit, jak je zvyklej. Je moc citlivej na to, aby byl obvyklou kořistí. A tuším, že by mu to ani neprošlo.“

„Koukáš moc dobředu, Jimmy,“ krotil přítelovu fantazii Remus. „Já bych řekl, i když nepochybuju, že skončí spolu, teď to ani jednomu nedochází. Kroužej kolem sebe, ale považujou to za přátelství. Důležitý je, že si rozumějí. Je lepší, když to postupuje samo.“

„Tím chceš říct, že si nehraješ na Amora?“ popíchla ho Lily. „Já to viděla, Remusi.“

„A co?“ chytil se toho James. „Co mi ušlo?“

„Například to, jak Remus spěchal zachránit Harryho od toho Havraspára, co do něj předtím hučel,“ vypočítávala. „A taky bych řekla, že částečně tvoje pozvání na tenhle ples souvisí se záchranou akcí. Snažíš se držet Harryho od toho... Jak se jmenuje...“

„Gudgeon,“ řekli oba chlapci unisono.

„Máš bod, Lily, máš pravdu,“ přiznal Remus. „Řekněme, že Harrymu nepřeju známost s tímhle lamačem srdcí a lupičem nevinnosti. Je citlivej, u Siriho mám aspoň jistotu, že mu nebude chtít ublížit. Je to hodnej kluk a nezaslouží si to.“

„Oba si zaslouží šanci,“ řekla dívka. „Takže bysme se do toho neměli míchat. Nechme to na nich. Nejlepší, co pro ně oba můžeme udělat je, dát jim prostor.“

„Souhlas,“ zahučeli oba shodně.

„A když jsme u prostoru, slečno Evansová,“ zaculil se James, „co prubnout tenhle parket? Brzo bude půlnoc a naženou nás do postelí. Poslední tanec?“ nabídl dívce rámě, ona se smíchem přijala. Remus jen potřásl hlavou, pobavený Jamesovým zdvořilým šaškováním a porozhlédl se po sále. Pár kamarádek ho už stačilo přemluvit k tanci, klukům se vyhýbal, Harry byl jediný chlapec, se kterým si zatančil. A protože dobře věděl, co hledá, nemohl si nevšimnout, jak chlapec v tmavém hábitu mizí ve stínu francouzského okna.

Severus Snape byl otrávený. Zašil by se ve své ložnici na koleji, kdyby to profesor Křiklan nedal rozkazem, že všichni studenti – s výjimkou těch na ošetřovně – se musí zúčastnit dnešní zábavy. On se nebavil. Při žádném plesu, večírku, či zábavě. Nebyl schpný se uvolnit, někomu věřit... Ne tak slepě, jako před dvěma lety. O někoho stál a kdyby si ten někdo nedržel odstup, nezavadil by o Gudgeona ani pohledem. Je snadné nechat se okouzlit sladkými řečmi, když toužíte pro někoho něco znamenat. Přísný dědeček náklonností neplýtvá, přátele nemá, jeho vyvolený se nikdy nerozhoupal a teď už by to asi sám nedovolil... To jemu souzeno být sám? I ten prašivý Black si každý rok někoho najde, i když to nemá dlouhé trvání... Co je špatného na něm, Severusovi?

„Nebavíš se?“ Lekl se, i když hlas poznal. Neotočil se.

„A ty?“ opáčil chladně. „Black ti vevnitř nejspíš přebírá kluka, jestli sis nevšim'.“

Remus se tiše zasmál. „Harry není můj kluk, jen kamarád. Přišel jsem s ním, protože ho nepřeju Gudgeonovi.“ Věděl, že to je citlivé téma, ale nějak se tomu nemohl vyhnout.

„Proč?“ neudržel se mladý Snape.

„Protože Gudgeon je bezohledný a sobecký, jen by se bavil a pro Harryho tenhle způsob zábavy není. Připomíná mi tebe.“

Teď už se Zmijozel otočil. „Proč mě?“

„Připadá mi stejně milej a citlivej. Je taky tak chytrej a zranitelnej. Tak se na něj pokouším dávat pozor.“

„To má štěstí,“ řekl Snape hořce. „Že má takový kamarády, který dohlídnou, aby mu někdo nezlomil srdíčko,“ vyplivl pohrdavě a otočil se k odchodu.

Zabránily mu v tom dvě paže, které se obtočily kolem jeho pasu. Leknutím zatajil dech.

„Mrzí mě, že jsem to nedělal i předtím,“ šeptal Remus naléhavě. „Ale teď víš, proč si od každýho držím odstup. I od tebe.“

„Jo,“ hlesl Snape. „Teď už to vím. Ale tvoje lítost ten čtvrťák nevrátí. Myslíš si, že to pro mě teď něco znamená?“ Vytrhl se mu. Ale neotočil se, v onyxově černých očích se chvěly slzy a on nechtěl, aby je Nebelvír viděl.

„Kdybych mohl, napravil bych to,“ řekl Remus smutně. „Kdyby byla možnost, využil bych ji!“

„Jenže není,“ odsekl Zmijozel. „Tak můžeš přestat zkoušet získat moje odpuštění, Lupine. Nech mě na pokoji. Drž si svůj odstup dál, teď už nemůžeš nic zkazit!“

Sakra, zrovna teď se mu musel zlomit hlas! Měl by vypadnout. Vykročil ke dveřím, které za sebou Remus předtím prozíravě zavřel.

„Severusi...“ Remus ho chytil za ruku, chtěl se mu znova vytrhnout, ale jak se otočil, mladík ho přitáhl víc k sobě. A horká dlaň na jeho bledé tváři mu vzala slova. Ani ne ve vteřině zapomněl, co chtěl říct, že chtěl odejít... Pohled do zlatavých smutných očí ho přikoval na místo.

Hebké prsty setřely krůpěje, které se držely na Severusových řasách. Pak pohladily tvář, sklouzly k bradě. Nebránil se, když se mu druhá paže ovinula kolem pasu. Ani ho nenapadlo se bránit, když se na jeho bledě růžové rty přitiskly druhé, horké a naléhavé.

Remův vlk spokojeně zavyl, když vycítil vstřícnou reakci partnera. Líbali se dlouho, dokázali se od sebe odtrhnout, až když zaslechli hradní zvony odbíjet půlnoc. Severus se odtáhl první.

„Ples končí,“ zamumlal.

„Chceš se snad teď vrátit na kolej?“ optal se Remus, v duchu se začínal smiřovat s tím, že mu jeho vyvolený zase uteče…

„Ani ne, noc je ještě mladá,“ odpověděl Zmijozel a dvojsmyslně dodal: „Vím o místě, kde bych byl radši.“

Remuse to hrozně překvapilo, ale nic nenamítal. Snapovy reakce přisuzoval vlivu svého vlka…

Tanečním sálem prošli téměř neviděni, když nepočítáme Siriuse, který se napřed vytočil a Harryho, který ho hned zpočátku zpacifikoval, aby nešel za nimi. Začínal mít jasno v Remusově osobním životě.

„Vidíš?“ zasyčel najednou Sirius. „Co si Remy myslí, že dělá?“ chtěl vykročit směr nebelvírsko-zmijozelská dvojice, která se proplétala ve stínech ven ze sálu, tak, aby si jich nikdo nevšiml.

„Hádám, že to samé, co by on nechal dělat tebe,“ ozval se Harry s pochopením. Black se na něj vyjeveně obrátil. „Já bych si nezačal se Snapem!“ zašeptal vztekle.

„To považuju za kliku,“ poznamenal Harry pobaveně. „Ale Remy má stejná práva jako ty, Siriusi, právo udělat svoje vlastní volby i chyby, i když myslím, že tohle chyba není… Remus je z vás nejrozumnější. Neboj se o něj. Nebo si začnu myslet, že žárlíš,“ uzemnil ho a začal se smát, když viděl kamarádův výraz.

Sirius jen pohoršeně zaprskal a věnoval pozornost Brumbálovi, který povstal k proslovu, tradičně ukončujícímu takovou zábavu.

Harry se zaculil. Tušil, že se musí pokusit odvést Siriho myšlenky někam dost daleko od těch dvou, jinak hrozí, že jejich soukromé soirée bude narušeno jedním Zmijozely-nesnášenlivým kamarádem. A taky to Remymu přál. Bylo znát, že mu na tom cynickém hadovi záleží, konečně chápal, proč ho vždy před Siriem (v budoucnosti) chránil a hájil ho. Ale když si vybavil, že vůči Remusovi byl Snape vždy chladný, skoro nepřátelský, uvědomil si, že se mezi touto dobou a budoucností musí něco stát, protože to mezi nimi zjevně nedopadlo…

Harrymu už to bylo předem líto. Napadlo ho, jestli by jim nemohl nějak napomoci… Měl Remuse rád a možná, kdyby byl Snape šťastnější, nebyl by tak ‚na zabití‘, jak ho občas trefně nazval Ron.

Zamyšleně se připojil k Siriovi, který o čemsi mluvil s Jamesem.

Uvažoval.

Co mohlo způsobit jejich rozchod? Hodně věcí. Neshody ve vztahu samotném, vnější okolnosti… Voldemort? Mohlo to být tím? A co způsobilo, že se Snape přidal k tomu šílenci? Nebo to byl naopak následek onoho neznámého vlivu?

Harry si poprvé od použití Obraceče pomyslel, že ani tento rok nebude procházkou růžovým sadem. Měl by zjistit, co může, aby toho hadího maniaka měl aspoň šanci v budoucnu porazit… Tedy… Teď ho čeká jedna porážka, až se on sám narodí. A pak porážka definitivní. Ta mu dá zabrat. Povzdechl si. A rozhodl se ovlivnit víc, než jen svého budoucího kmotra. Ovlivní, koho může. Lidi, které může zachránit, zachrání. V duchu poslal vzhůru malou modlitbičku, aby to vyšlo a vykročil se svými přáteli do Nebelvírské věže.

Až do sedmého patra mlčeli. V boční chodbě Removi rychle došlo, kam jdou. Srdce se mu rozbušilo až v krku.

Místnost, kterou jim Komnata poskytla, se nacházelo jen pár věcí. Krb s hořícími poleny, stolek s karafou a dvěma sklenicemi – a obrovská pohodlná postel. Mladý Nebelvír s němým ohromením pohlédl na Zmijozela.

„Severusi…“ Okouzlilo ho, když postřehl na bledých lících načervenalý nádech. Natáhl k němu ruku v pozvání, s nadějí. O okamžik později mu černovlásek sevřel dlaň ve své, aby se vzápětí ocitl v horoucí náruči.

„Nemusíme…“začal Remus a Severus přikývl. „Nemusíme. Ale myslím, že oba chceme. Neříkej, že si jen něco představuju.“ A výmluvně i dráždivě otřel své stehno pomalu o Remův napjatý rozkrok. Vlkodlak zalapal po dechu.

„Uvědomuješ si, že svádíš vlkodlaka?“ zavrčel roztouženě. Severus jen přikývl. To stačilo, aby se Remus přestal držet zpátky a konečně udělal, co chtěl. Rychle přikročil k Severusovi a uvěznil jeho obličej ve svých dlaních. Jen krátce pohlédl do černých očí… vzápětí se oba ztratili v žádostivých polibcích.

O pár hodin později Remus procitl, v hebkých přikrývkách, pod paprsky ranního slunce, které slabě zářilo na podzimním nebi. Zavrtěl se, bylo mu příjemně. I jeho vlk byl spokojený, jak ještě nikdy… Spojil se se svým druhem. Nečekal, že by to Severus po všech těch peripetiích s Gudgeonem i s Poberty dovolil… Otočil se na bok, aby viděl na svého spolunocležníka.

Teprve teď zjistil, že je v posteli i v místnosti sám. Jediné, co po jeho milenci zůstalo, byl kousek pergamenu na polštáři.

<<                                                                       >>