26.Naděje pro Siriuse

Poslední prázdninové ráno se všichni obyvatelé, přítomní na Grimauldově náměstí 12, shromáždili u čerstvého vydání Denního Věštce. Bylo plné obrovských titulků s vykřičníky a vlastně sdělovalo jedinou věc mnoha způsoby.

ČLEN STAROBYLÉHO RODU OBĚTÍ JUSTIČNÍHO OMYLU! SIRIUS BLACK NEVINEN?

MINISTR KOUZEL POPLETAL POD PALBOU KRITIKY!

JAKÉ DALŠÍ OMYLY MINISTERSTVO TAJÍ?

Hermiona začala nahlas číst titulní článek: „Zdá se, že tentokrát se Holoubková krotila... No, ne, pokud jde o ministra. Poslouchejte: 'Včerejšího večera se na Ministerstvo dostavili bystrozoři ve službě (po dohodě s vedením bystrozorské jednotky nebudeme jmenovat) se zatčeným, z něhož se k nevíře všech přítomných vyklubal údajně mrtvý kouzelník – Peter Pettigrew! Před patnácti lety se měl stát obětí útoku svého bývalého spolužáka a přítele Siriuse Blacka, do nedávna hledaného uprchlíka!

Při výslechu pod Veritasérem vyšlo najevo, že Pettigrew je ve skutečnosti věrným Smrtijedem a ještě před třemi lety se skrýval ve své zvěromágské (neregistrované) podobě krysy, jako mazlíček v počestné kouzelnické rodině (rovněž nemáme povoleno jmenovat) a až útěk Siriuse Blacka z Azkabanu ho přiměl reagovat.

Doznal se nejen k provedení rituálu, který napomohl znovunavrácení Temného pána, ale i k vraždě známého bradavického studenta, Cedrika Diggoryho, během Turnaje tří kouzelníků před dvěma lety. Potvrdil, že dědic Domu Blacků je nevinný a co je závažnější, NIKDY NEBYL přisluhovačem Toho, jehož jméno nevyslovujeme! Peter Petigrew byl ten, kdo zradil Jamese a Lily Potterovy, z čehož vyplývá, že Ministerstvo se dopustilo justičního zločinu, když nechalo uvěznit nevinného kouzelníka! I když šlo o přehmat bývalé Ministryně, Milicent Bagnoldové, jakto, že nebyl případ Siriuse Blacka otevřen v době, když utekl z Azkabanského vězení?

Způsob zatčení Petra Pettigrewa je tajemstvím bystrozorských záznamů, ale doufáme v brzké odtajnění.

Ministr Kornelius Popletal se k těmto znepokojivým zprávám dosud nevyjádřil, ale budeme vás informovat o vývinu situace.'

No, řekla bych, že je to docela dobře napsané... Na Holoubkovou,“ poznamenala Hermiona, když dočetla a podívala se na Siriuse. „Hádám, že už to nebude dlouho trvat a budeš volný.“

„Kéž by,“ pronesl Sirius toužebně a objal kolem ramen Harryho vedle sebe. „Je to k zešílení, být tak dlouho zavřený na jednom místě.“

Harry si jen tiše vzdychl a otočil stránku, tam byla přemíra fotek, jak odvádějí Červíčka k výslechu a on se vzpírá... Byla tam vidět hlavně hora bystrozorů, kterým se pokoušel utéct, na jiných fotografiích byl už muž se stříbrnou rukou lépe viditelný.

„Už aby bylo po všem,“ zamumlal Harry. Na to nikdo nic neřekl, jen Ron mu stiskl rameno v němé podpoře.

Později odpoledne

„Děti, máte už sbaleno?“ honila Molly Weasleyová veškerou mládež, jakmile byli všichni po obědě. Hermiona nosila ze svého a Ginina pokoje stohy knih zpět do knihovny, Ginny lovila pod postelí přečtené časopisy a své plyšáky. Ron hledal po domě drobnosti, které zapomněl a zabrousil taky do zadního salónku... Protože tam občas mluvil s Harrym, chtěl se pro jistotu kouknout, jestli tam něco nenechal. No, nečekal, co uvidí.

Sotva otevřel dveře, uslyšel hudbu. Písničku neznal, ale líbila se mu. Byla veselá, rytmická, ne tak uřvaná, jako Sudičky a rozhodně to nebyly ty mdlé cajdáky, které tak ráda poslouchala jeho matka...

Potichu za sebou zavřel a šel se podívat, kdo tady poslouchá tak prima muziku. Obešel knihovnu a zarazil se. V rytmu hudby se pohupovali dva muži – tedy, možná před chvílí. Momentálně se pevně objímali a líbali se. Neviděli, neslyšeli, vnímali nejspíš jen sebe... Ron užasle koukal na tu důvěrnou scénu před sebou, úplně zkamenělý překvapením. Ne, že by nevěděl, že tohle Harry se Siriem dělají, ale protože svůj vztah tajili, nebyl na to připraven. Intenzita okamžiku ho zasáhla. Písnička skončila, ale ti dva to zřejmě nezaznamenali, stále se líbali a tichounce vzdychali. Když Sirius náhle vzal Harryho za stehna a vyhoupl si ho kolem pasu, kde jej Harry okamžitě objal nohama, vzpamatoval se. Rychle a potichu vycouval ven.

Neslyšně zavřel dveře, zrudlý rozpaky seslal zamykací kouzlo a vyběhl nahoru do svého pokoje. Tam se opřel o dveře a odfoukl si. „No, teda...“ zamumlal rozhozeně. Tohle vidět nepotřeboval. Jedinkrát viděl jejich polibek, to když mu Harry ukázal slíbenou svatební vzpomínku a červenal se ještě dnes. Ale to, čeho byl svědkem před chvílí, v něm vyvolalo spoustu jiných pocitů. Byl rozpačitý, trochu záviděl a s šokem si uvědomil i touhu a vzrušení. Scéna dole v salónku byla svým způsobem velmi smyslná. Sklopil oči ke svému klínu. Nespokojeně zavrčel, když zjistil, že to na něj mělo příliš zjevný vliv. „Lehni,“ poručil svému malému Roníkovi. „Musím si někoho najít,“ řekl si pro sebe.

Sirius si uvědomil Harryho vzrušení v okamžiku, když ho objal nohama kolem pasu. Ne, že by on nažhavený nebyl... Po paměti došel k pohovce a složil tam své vzrušující břemeno. Jen nerad se odtáhl. Nespustil oči z Harryho, který lapal po dechu, rty oteklé a oči jiskřící vášní.

„Nějak se nám to tancování zvrtlo,“ poznamenal udýchaně Sirius. Harry jen přikývl. Poposedl a opřel se. Pak se usmál. „Bylo to hezký.“

„To ano,“ přisvědčil jeho manžel. Posadil se vedle něj a chvilku mlčel. „Zítra odjedeš...“

„Nepřipomínej mi to,“ zasténal Harry a zvrátil hlavu dozadu. Zavřel oči a dodal: „Přijedu na Vánoce. Navíc tou dobou už budeš nejspíš volný...“

„Řekla ti Poppy, kdy máš termín porodu?“ uvědomil si Sirius, že na tohle se zapomněl zeptat. „Ne, že bych těm věcem moc rozuměl, ale vím, že mužské těhotenství je kratší, než ženské...“

„Někdy kolem Vánoc,“ odpověděl Harry. „Trochu se bojím... i když se těším.“

„Nebudeš na to sám, lásko,“ přitáhl ho muž k sobě. „Slibuju, že budu s tebou.“

„To bude psina, až to jednou praskne,“ mínil Harry. „S kým to asi sekne dřív? S paní Weasleyovou, nebo s Brumbálem?“

„S Ginny,“ pronesl Sirius vážně. „Hele, Harry, vím, že tobě můžu věřit...“

„Ale?“

„Ale JÍ nevěřím. Dej si pozor. Aby to třeba nepodstrčila něco jako nápoj lásky, nebo tak něco... Lektvary by navíc mohly ublížit prckovi,“ pohladil téměř neznatelně se klenoucí bříško svého manžela. Těšil ho ten dotek magie, který přitom vnímal. Jejich dítě se cítilo dobře, zdálo se silné... Cítil se poněkud bezmocně, když si připomněl, že po zbylou dobu těhotenství bude Harry pryč od něj... Začal přemýšlet, jak by tohle změnil. V tuhle chvíli záleželo na tom, kdy bude osvobozen, ale pak by mohl... Z dalších úvah ho vyrušil hlasitý zvuk. Shlédl dolů na Harryho.

„Máš hlad?“ uculil se. Mladík se začervenal. „No, jím za dva...“ hájil se rozpačitě. „Náš drobek je asi pažravka jako Ron. Nikdy jsem nejedl tolik jako teď.“

„V pořádku, lásko,“ políbil ho Sirius na čelo. „Hlavně se neomezuj, ať jste oba v pořádku. Dobby!“ zavolal. Skřítek se objevil vzápětí.

„Donesl bys nám nějakou svačinu? A Harrymu k pití mléko, viď?“ podíval se na manžela. Harry přikývl. Dobby se odmístil, aby se za krátkou chvíli vrátil s obloženými chleby, zákusky, konvicí čaje a mlékem pro nastávajícího otce. Vše odložil na stolek před kouzelníky, ale než stačil odejít, Sirius ho zastavil. Požádal ho: „Dobby, mám k tobě obrovskou prosbu. Nejsem tvým pánem, proto ti to nepřikazuji, ale prosím tě.“

Harry užasl. Sirius, jakého si pamatoval z první reality, by nikdy nebyl ke skřítkům tak... slušný. Natož, aby je o něco poprosil.

„Dobby pána Siriuse poslouchá,“ přikývl skřítek.

Sirius se podíval na Harryho. „Myslím, že máš jasno o vztahu mezi mnou a tvým pánem,“ začal nejistě. Dobby přitakal: „Dobby ví, že jeho pán Harry a pán Sirius jsou magií uznáni jako životní druzi.“ Harryho napadlo, že skřítkové možná nepoužívají výrazy jako manželé a tak. Zvykl si, že národ skřítků má své vlastní označení pro svět a události kolem sebe.

„Harry je pro mě vším. Proto tě chci poprosit, abys Harryho chránil, když já nebudu moci. Aby ho nikdo nezranil, neočaroval a podobně. O Vánocích přivede na svět našeho syna, přeju si, aby byli oba v bezpečí.“

„Všichni skřítci domu Potterů budou chránit pana Harryho a jeho potomka,“ slíbil Dobby. „Dobby si vždycky přál být skřítkem pana Harryho. Proto Dobby nesložil přísahu bradavických skřítků, když mu dal ředitel Brumbál práci. Dobby si přeje sloužit pouze panu Harrymu.“

„Moment, jací skřítkové domu Potterů?“ zpozorněl Harry. Dobby vysvětlil: „Pan Harry je hlavou rodu Potterů a v sídle rodiny stále žijí věrní skřítci, kteří skládali přísahu už pradědovi pana Harryho. A jejich potomci.“

„Panebože,“ vydechl Harry ohromeně. „Bylo by to napsáno v soupisu potterovského majetku, že jsou na sídle skřítci?“

„Ano, pane Harry,“ přikyvoval Dobby, až mu uši poletovaly.

„Kdyby to teď šlo, vzal bych tě na sídlo,“ ozval se Sirius. „Ale protože se nemůžeme přemístit přímo tam, kvůli ochranám, je to pro tebe nebezpečné. Až porodíš, tak si tam uděláme výlet, jsi pro?“

„Dobře,“ souhlasil Harry. „Ale chci ty skřítky poznat. Dobby, dostaneš se tam a můžeš jim vyřídit, že je chci vidět? I když na panství zatím nemůžu.“

„Dobby potterovské skřítky přivolá,“ poslechl Dobby. Zmizel, manželé Blackovi osaměli.

„Siriusi, nevím, jestli je dobrý nápad, aby mě chránil zrovna Dobby,“ zamumlal Harry nejistě. „Když mě ve druháku chránil před Malfoyem, očaroval potlouk a ten mi zlomil ruku.“ Sirius se zarazil. Pak řekl: „Musíš ho oficiálně přijmout do svých služeb, Harry. Bude povinen tě poslechnout. Zdůrazni, jak by měla tvá ochrana vypadat. Včas mu řekni, co si nepřeješ, v příkazech skřítkům musíš být důsledný. Já na to mockrát zapomněl a to mívalo následky,“ dodal smutně. Když viděl otázku v očích své lásky, zavrtěl hlavou. „Je to minulost, Harry. Ale rád bych se tě na něco zeptal...“ Vyčkal Harryho přikývnutí a opatrně řekl: „Včera večer jsem nevypil tu whisku, co jsem si nalil, ale když jsem se probudil, ani jsem ji tam nenašel. Nepil jsi to, Harry, že ne?“

„Ne, samozřejmě, že ne!“ ohradil se Harry. „Myslíš, že bych pil, teď, když...“ objal své bříško. „Já... Vylil jsem to a láhev jsem odnesl. Promiň, ale nemám k alkoholu nejvřelejší vztah. Vadí mi i ten pach.“

„A máš k tomu... určitý důvod?“ zajímalo Siriuse. V duchu v něm klíčila předtucha... Odpověď ho moc nepřekvapila.

„To... strýc Vernon... Býval nejprudší, když se něčeho napil. S tím odérem mám prostě spojené špatné vzpomínky. Je to už dlouho, co... Ale vzpomínky jsou mrchy. Myslím, že Hermiona by to nazvala Pavlovův reflex. To je...“

„Reakce na základě podmíněného reflexu. Díky tvé výchově se ti spojil alkohol s agresivitou, viď?“ Sirius Harryho objal a když viděl jeho udivený pohled, dodal: „Nediv se. Snažil jsem se oponovat své rodině snad ve všem, tak jsem se zajímal i o mudlovský svět. Hodně mi s tím pomohl Remus, který prostě přečetl všechno, co před ním neuteklo... A taky tvoje máma. Vedli s Remusem hodně zajímavé hovory, občas. Někdy se ho na to zeptej.“ Harry se usmál a nechal se objímat.

„Chceš, abych s tím úplně přestal?“ Sirius nemusel upřesňovat, co myslí. Harry si povzdechl a hlesl: „Já ti nechci přikazovat, co smíš a co ne. Jsi dospělý a svéprávný. Miluju tě, nehodlám tě omezovat. Jen to prostě nemám rád, to je všechno. Ale nerad bych, aby naše děti měly podobné pocity jako já.“

„Slibuju, že nebudou,“ zašeptal Sirius a políbil ho na spánek. „Když už se napiju, nepřeženu to... A budu se snažit ovládat, když se naštvu. Harry, já hodlám tebe a děti jenom milovat, ne vám ubližovat.“

„Já vím,“ odpověděl Harry a natáhl se pro nový polibek. Z dalších intimních chvilek je vyrušil příchod skupiny skřítků různého věku...

Když se Harry konečně vrátil do pokoje, schytal Ronův podivný pohled. „Něco... se stalo?“ zeptal se nejistě. Ron si povzdechl.

„Koukej, Harry... Jsem rád, že jsi šťastnej a přeju ti to... Ale...“

„Ale co?“ Harry nechápal. Co Ronovi najednou vadí, i svatba, kterou mu ukázal ve vzpomínce, se mu líbila.

„Zamykejte se!“ vybalil na něj kamarád.

„Co?“ Harry se díval dost vyjeveně. Ron protočil oči. „Podívej, nevím, co jste dělali původně, ale když jsem přišel do salónu, rozhodně jste nehráli šachy.“

„Ooou,“ teď mladík pochopil a prudce se začervenal. „Požádal jsem Siriho o lekci tance a krapet se nám to... zvrtlo.“

„Hele, přeju vám to oběma,“ řekl Ron smířlivě, „ale podobný šoky by nemusel každej ustát. Dělejte si tyhle věci v ložnici... aspoň dokud to chcete tajit.“

Harry přikývl a úplně rudý si taky začal balit.

Byla půlnoc. Harry koukal do stropu. Čekal dlouho, než se ostatní mládež, která se k nim do pokoje po večeři nasáčkovala, zvedne a půjde spát. Zvlášť si to přál u Ginny, která po něm neustále házela očkem. Dělal, že to nevidí. Zato mu neušlo, jak Hermiona kouká po Ronovi.

Když o tom později přemýšlel, napadlo ho, že jakkoli by Ronovi přál někoho, kdo by ho udělal tak šťastného, jako je on sám, měl tušení, že Hermiona asi nebude ta pravá.

Zvedl se, další pohled mu prozradil, že jeho nejlepší kamarád už spí... Vklouzl do županu a potichu vyšel z pokoje. Už navyklým způsobem zamířil o patro výš, za svým manželem. Jen se musel cestou skrýt na záchodě, protože na schodišti zahlédl jistý černočerný hábit. Když se schoval, poslouchal u dveří, profesor vystoupal do patra, kde bydlel Remus... Nedalo mu to, pootevřel dveře a už jen zahlédl, jak mizí v Remově pokoji. Zaculil se pro sebe, potichu za sebou zavřel a utíkal za Sirim. Rozumně usoudil, že bude lépe, když nezmíní Remyho noční návštěvu.

Severus Snape tiše zaklepal na dveře, ale nečekal na vyzvání, nechtěl být přistižen Siriusem právě na těchto místech.

Potichu vstoupil a zavřel dveře. Když se otočil, zjistil, že vlkodlak stojí u postele, jen v pyžamových kalhotách a překvapeně se na něj dívá.

„Myslel jsem, že už budeš spát,“ vymáčkl ze sebe Severus nezmijozelsky. Upřímně řečeno, ani se zmijozelsky necítil.

„A co tě sem tedy přivádí?“ optal se Remus a hodil přes sebe župan. Ten téměř lítostivý pohled ho trochu vykolejil. Střelil očima ke sbírce vlkodlačích básní a pak se podíval znova na Severuse.

Profesor sáhl do kapsy. Podal mu krabičku, která vydala cinkavý zvuk.

„Poppy říkala, že ti tu nenechala lektvary,“ hlesl. „A já jsem večer dovařil tvůj lektvar...“

„Děkuju... Severusi,“ řekl Remus tiše. „Víš, za všech...“

Už nedořekl, chladná dlaň na rtech ho umlčela... a překvapila. Zadíval se do černých očích, v těch svých nechal zářit otázku.

Odpověď: „Byl jsem zbabělec,“ ho poněkud zmátla. Potřásl hlavou.

„Zbabělec by mě nedostal z toho pekla, Severusi,“ oponoval.

„Myslím... Tehdy.“ Severus sklopil hlavu a tiše vysvětlil: „Nikdy jsem ti nevysvětlil, proč jsem tě opustil. Víš, to já Albusovi poradil, aby tě poslal do Francie za ostatními vlkodlaky.“

„Proč?“ zamumlal Remus. Tenkrát před lety, byl to pouhý rok před smrtí Potterových, se s ním Severus jednoduše rozešel, bez vysvětlení, pouze s větou: Nemá to dál smysl, Lupine. Remus měl zlomené srdce, bylo pro něj těžké zůstat a tak rád využil ředitelovy nabídky, aby dělal spojnici mezi Fénixovým řádem a spojenci mezi francouzskými vlkodlaky.

„Můj strýc na nás přišel,“ odpověděl Severus. „Nevěděl, kdo jsi, neznal tvé jméno, jen věděl, že jsi vlkodlak. Netuším, jak to zjistil. Tenkrát mě málem zabil, byl bez sebe zuřivostí. Nařídil, abych s tebou skončil a mučil mě, aby ze mě dostal jméno... Už když jsme si začali, bál jsem se, že se to dozví a nařídí, aby tě zabili. Strýc byl věrný Smrtijed. Nedovolil mi mít jiný život, než jaký mi sám naplánoval.

Musel jsem udělat něco, aby tě nenašel. Povedlo se, odjel jsi. Strýc zuřil, hlavně proto, že jsem mu odmítl říct, kdo jsi. Aby si mě udržel pod dohledem, začal mi domlouvat sňatek. Vybral samozřejmě ženu, vhodného původu a bohatou... Ale ta holka měla vlastní rozum a krátce před svatbou utekla. Pokud vím, tak do mudlovského světa. Zřejmě se jí povedlo dobře schovat, protože jakkoli po ní můj strýc a její rodina pátrali, neuspěli. A já byl rád, že už se nemusím ženit, protože o pár týdnů později strýc zemřel.“ Odmlčel se a přemýšlel, jestli mu bude jeho někdejší přítel věřit... a jestli mu vůbec odpustí.

„Ty prostě musíš každého zachraňovat,“ usmál se Remus po chvíli. Vytušil, že Severus měl v útěku své nevěsty jistě nejeden prst... Nehledě na to, co udělal pro něj samotného. „Velice zmijozelské. Nikdy by mě nenapadlo, že to byl plán... Nebylo lehké se tě vzdát, víš? Vlkodlaci to těžce nesou.“

„Já vím,“ zašeptal mistr lektvarů. „Nechtěl jsem... Ale taky jsem se nechtěl dívat, co by ti moje rodina udělala... Takhle to bylo lepší.“

„A teď?“ musel se Remus zeptat. Snažil se skrýt nejistotu, nechtěl si dělat naděje, které v něm klíčily od chvíle, co si přečetl tu založenou báseň.

„Máš někoho?“ zeptal se Severus.

Remus překvapeně vzhlédl, tuto otázku nečekal... A připadala mu zbytečná. „Ty víš, že ne.“ Chvíli se na sebe dívali. Pak došla Removu vlkovi trpělivost. Prudce k sobě černovlasého muže přitáhl a přisál se k jeho rtům... Které začaly téměř okamžitě jeho polibek oplácet. Několik zamykacích a tišících kouzel stačilo, aby bylo mezi oběma jasno. Severus tu noc z pokoje už neodešel.

A když ráno při vycházení z ložnice po Remově boku zahlédl na schodišti Siriuse, zkameněl, ale pak se hrdě napřímil. Nebude se za své vztahy omlouvat... nikomu.

Sirius ho ale překvapil.

Jak to nečekal, tak na oba muže chvíli omráčeně zíral... a pak nad nimi mávl oběma rukama a s protočením očí a odevzdaným: „Merline!“ se odebral dolů na snídani. Mistr lektvarů a vlkodlak se na sebe překvapeně podívali, pak se ušklíbli a následovali ho.

To ráno 1.září se Harry u snídaně výborně bavil. Sirius mu hned po příchodu něco naznačil očima a on pochopil, když jeho skutečný kmotr a profesor lektvarů společně vešli a pak se posadili vedle sebe. Nehledě na ten cucflek, který Snape snaživě zakrýval límečkem... Musel svůj úsměv schovat v lívancích.

Méně veselý už byl, když je dospělí poslali – on už je ale taky dospělý, ne? - pro kufry, aby odcestovali na nádraží. Harrymu se vůbec nechtělo odjet. Ne, být daleko od Siriuse, probouzet se sám místo v jeho náručí...

Rozhlížel se po své dočasné ložnici a znova si povzdechl. Uslyšel za sebou vrznutí, ale neotočil se, tak nějak cítil, že to jeho manžel. Pak ho zezadu objaly mužské paže.

„Nechci odjet,“ řekl Harry zatvrzele. „Chci být s tebou, probouzet se s tebou a nemyslet na to, co se tu děje!“

Sirius se rty otřel o jeho krk. „Proč myslíš, že se tu něco bude dít?“

„Pokaždý, když máte řádovou poradu a přijde ten...“ Harrymu se zachvěl hlas a Sirius se přidušeně zasmál do jeho krku. „Snad nežárlíš. A mně můžeš věřit.“

Harry vzdychl. „Vím, že tobě jo. Ale jemu nevěřím ani ty falešný úsměvy!“ Přetočil se v Siriho náruči a zadíval se mu do očí. „Dávej na sebe pozor, jo?“ požádal tiše. „On sem poleze na setkání, takže tě na rozdíl ode mě uvidí... Já ho prokleju, jestli se k tobě jen přiblíží!“

„Ty můj malý žárlivče,“ zašeptal Sirius dojatě a ukradl si polibek. „Nic z toho, co se ti honí hlavou, nepřipustím, ano? Máš moje slovo, Harry. Dal jsem ti slib.“

„Promiň, že tak vyvádím,“ mumlal Harry. Byl na sebe naštvaný, že se svým emocích tolik poddává... „Potřebuju tě, my oba... Já bych nevydržel, kdybych tě měl zase ztratit.“

„Neztratíš mě, lásko,“ šeptal Sirius. Poklekl před svým manželem na koleno, položil něžně dlaně na jeho bříško a dodal: „Tohle je můj dům a pokud by se ten mizera o něco pokusil, jednoduše ho vypovím. Mám tebe, naše dítě, jste to nejlepší v mém životě. Nevzdám se vás. Ty budeš v mnohem větším pokušení, víš?“ popíchl Harryho a když se chtěl Harry dle očekávání ohrazovat, vstal a prudce ho políbil.

O něco později

Ron se pobaveně ohlédl. Harry se pořád loučil se Siriusem.

Harry se všem v posledních dnech vyhýbal. Ne moc okatě, nebyl na nikoho nijak naštvaný, ale pořád byl se Siriusem. Chodil za ním každou noc. No, to Ron docela chápal... a taky trochu záviděl. Ale ostatní už si začínali všímat...

Ti dva si totiž nedávali pozor. Ano, v pokoji používali tišící kouzla, ale jinak... Vypadali, že spolu něco pečou... Jako dvojčata, když něco chystají. Ti si toho taky všimli první. Začínali vyzvídat, i na něm. A Harry nikomu nic neříkal. Na otázky, týkající se Siriuse a jejich hovorů neodpovídal, jen se na tazatele usmál a zavedl řeč jinam. Ron byl zvědavý, jak dlouho to chtějí tajit. Respektive, jak dlouho se jim to tajení bude dařit.

„Harry, už musíme jít!“ houkl na něj už nespokojeně. Zamířil k velkému krbu v kuchyni, za ostatními. Takže už neviděl, jak se pozice těch dvou na schodišti změnila.

Doteď jen stáli proti sobě a o něčem zaníceně mluvili. Ale jakmile Ron zmizel za rohem, příblížili se k sobě víc.

Sirius si přitáhl svého mladého manžela do náruče. Přitom mu šeptal do ucha: „Musíš mi slíbit, že na sebe budeš dávat pozor. Kdyby se cokoliv dělo, dáš mi vědět. Poslouchej Poppy a nic nevyváděj, ano? Nelítej!“

„Slibuju,“ zašeptal Harry. „Myslíš, že chci něco riskovat?“ Vzhlížel vzhůru k mužské tváři, která se k němu skláněla.

„Já přece vím,“ vzdychl zvěromág. Pevněji sevřel chlapce v objetí. „Vím, že schválně nedovolíš, aby se něco stalo, to jen... Problémy si tě nacházejí samy. Večer mi zavolej přes zrcátko. Jo a nesnaž se něco dělat proti Brumbálovi, aby ti nějak...“

„Dám na sebe pozor, Siri, slibuju,“ řekl Harry naléhavě. „Vážně. Nebudu nic vyvádět. Ty mi slib, že taky nebudeš riskovat. Nemůžu tě znova ztratit, Siri, podruhé to vážně nezvládnu...“ hlesl a silně stiskl Siriusovo sako v dlaních, s hlavou na jeho hrudi. Poslouchal věrné Siriovo srdce, jak tluče jen pro něj.

„Harry, to bude v pořádku,“ šeptal muž do černých střapatých vlasů. Tiskl k sobě Harryho a opakoval: „Jsem živý, jsem tvůj a nebudu nic vyvádět. I když jsem zatím uvězněný ve vlastním domě, než se ti pitomí byrokrati dohodnou... Ani já nechci riskovat. Věř mi, ano?“

„Věřím,“ odpověděl mladík. Vzhlédl a utopil svůj pohled v bouřkových očích. „Miluju tě.“

„I já tebe,“ zavrčel Sirius vášnivě a rychle svého miláčka políbil. Krátce, ale vášnivě. Pustil Harryho právě včas, aby je neviděla v tak nezvyklé situaci Molly Weasleyová. Vběhla do haly a volala: „Tak, Harry, už musíme jít, nebo vám ujede vlak! Řekni ahoj a jdeme!“

„Ahoj, Siri,“ šeptl Harry, rychle stiskl svému muži ruku a seběhl ze schodů k Molly, která ho popadla za paži a táhla do kuchyně. Než zmizel za rohem, ohlédl se. Černovlasý zvěromág se na něj usmíval s láskou v očích.

<<                                                                       >>