25.Životní dluh

Vložená báseň je dílem Sisi, mnou mírně upravená. Název básně a historii její údajné autorky jsem vymyslela já. Bavte se. Originál básně je tady: Báseň od Sisi.

Remus po dlouhých hodinách spánku procitl a uvědomil si zajímavou věc.

Dokázal se posadit. Nic ho nebolelo. No, ne, že by nic necítil, ale po proměně se cítí hůř. Kdyby nevěděl jistě, že je to jen pár hodin od chvíle, co byl zachráněn z Voldemortova zajetí, nevěřil by. Vzpomněl si na Severuse a rozhlédl se. Byl sám. Na stole spatřil velkou Poppyinu kabelu, hádal, že si odskočila. A taky, že Severus odešel. Zamrzelo ho to, doufal, že počká, až se vzbudí...

Podíval se na noční stolek, měl sucho v krku. Vedle malé černé knížky stál džbán a sklenice. Ruka se mu chvěla, když se natáhl po džbánu. Ale dokázal ho zvednout a opatrně si nalít vodu. Chladná, lahodná tekutina mu svažila hrdlo, zahnala žízeň.

Když pokládal sklenici zpět, jeho pohled přitáhla ta knížka. Nebyla mu povědomá, ale v pokoji taky bylo šero, moc toho neviděl. Vzal ji do ruky, nebyla nijak označená, tak nakoukl. A zjistil, že je to letitá sbírka básní od čarodějky Filomeny Borské*. Poměrně známé verše, ale vydané jen v malém nákladu. Tato kniha byla takový malý poklad, přinejmenším pro sběratele kouzelnické poezie, které bylo po čertech málo. A všiml si záložky. Dlouhý proužek pergamenu označoval, kde čtenář skončil. Remuse napadlo, že netušil, že Poppy má ráda básně... Nakoukl na založenou stránku, začetl se do veršů. A něco ho překvapilo.

Nadpis básně 'Slib pod vlčím měsícem' mu něco napovídalo. Potřásl hlavou a četl dál.

'Tvé hravé prsty znají moji tvář,
po nebi pluje měsíc, obrací svou zář.
Jak je to smutné, zůstat o samotě, 
nesmět být s tebou.
Co jen dělat mám? 
Dlouhý čas vytrvej, pocity chraň.
Zase se potkáme, pohladíš mou dlaň.'

Remus se zamračil. Zavřel knížku a odložil ji zpět na stolek. Tohle není náhoda. Ne? Že by Poppy četla zrovna tuhle knihu? Připadalo mu to jako znamení.

Málokdo znal tragédii autorčina života. Zemřela velmi mladá a tato ceněná sbírka byly vlastně dopisy jejímu milenci. Filomena byla mladou dívkou, téměř ještě dítětem, když ji napadl vlkodlak. Stala se vlkodlakem. Zemřela ještě před třicítkou, ale stačila se zamilovat a dokonce se hodlala tajně vdát... I když se musela smířit s tím, že nebude matkou. Ale oddávající, s kterým se dohodla, oba snoubence zradil otci ženicha a ten zavolal lovce vlkodlaků. Mladá žena se nedočkala své svatby. Na místo, kde měli být oddáni, dorazila první a tam už na ni čekaly stříbrné šípy. Zemřela svému pozdě dorazivšímu snoubenci v náručí.

Její milenec po mnoha letech nechal vydat knihu básní, které pro něj napsala, jako vzdání úcty a díků za její lásku. Bylo známo, že se nikdy neoženil.

Remus si povzdechl. Už nepochyboval, že tu knihu tu nechal Severus. Schválně založil tuhle stránku? Jako vzkaz... pro něho? Měl brát tu báseň vážně? Znamenalo to, že se vrátí a... ?

Znova si lehl, z toho přemítání ho začínala bolet hlava. Ale myšlenky na černookého profesora, svého druha, si nezakázal. Stále Severuse miloval a toužil ho získat zpět... Ale jakou měli šanci? Měli by si promluvit...

Další přemýšlení přetrhl návrat léčitelky do pokoje. Jakmile spatřila, že je její svěřenec vzhůru, podrobila ho nekonečné sérii vyšetřujících kouzel. Pak mu strčila pod nos několik ampulek s lektvary. Remus ani neprotestoval, po tom posledním, Uspávacím, zase usnul. Poppy se spokojeně usmála, mateřsky mu upravila přikrývku a odešla, aby se vrátila zpět zpět do Bradavic.

„Co se děje?“ optala se Hermiona Harryho, když si všimla, jak hypnotizuje očima dveře, kterými odešel Sirius. Černovlasý mladík jen potřásl hlavou a neodpověděl. Ron se na něj zkoumavě zadíval, tušil, že pokud se bude něco dít, dozví se to. Proto, když se na něj dívka obrátila se stejnou otázkou, jen pokrčil rameny. Dobře si všiml, že Hermiona naštvaně stiskla rty, ale vlastně mu to bylo jedno. Začínal si uvědomovat, jak je protivná a panovačná. Umí být milá, ale jen když něco chce... Když o tom tak uvažoval, napadlo ho, že s někým takovým být nechce. 'Asi budu hledat štěstí jinde,' pomyslel si. Občas střelil pohledem po dveřích, cítil, jak je Harry vedle něj napjatý... Doufal, že se nic neděje.

Hermiona se zlobila. Už nějaký ten týden měla pocit, že ji kluci z jejich společného přátelství vyšachovali. Jakoby spolu něco pekli... Byla vděčná za Ginny, ta byla na její straně a přála si - stejně jako ona sama – aby byli s Ronem spolu. I proto jí pomáhala s plány, jak získat Harryho. Teď jen přemýšlela, jak zaujmout nejmladšího Weasleyho. Piknik se nezdařil, jakkoli se snažila... Neměla by to nechat až do školy? Tady je přece jenom na návštěvě a pod dohledem jeho rodiny...Počká, aspoň získá čas si promyslet postup. Naplánuje si to. Ani si neuvědomila, že získání zrzkova srdce pojala stejně jako vypracování domácích úkolů. Což nikdy nefunguje.

Zvedla se od stolu a přisedla si ke kamarádce, která zbožně zírala na Harryho... a myslela si, jak není nenápadná. Hermioně to nedalo a šeptla jí do ucha: „Takhle si určitě nevšimne, jak ho hypnotizuješ...“ Ginny zrudla a sklopila hlavu. Pak sykla: „Ty snad na Rona nekoukáš?“

„Ne tak okatě,“ odvětila Hermiona. Pak dodala: „Co kdybychom šly naplánovat, jak na ně ve škole zapůsobíme. Tady je přece jen málo soukromí.“ Ginny souhlasila, obě se vytratily z kuchyně. Chlapci u stolu si toho ani nevšimli.

„Tak,“ Ginny se posadila na svou postel a zadívala se na kamarádku, „už máš plán?“ Hermiona zavrtěla hlavou. „Myslím, že Rona nezajímám. A hele... taky sis všimla, že jsou s Harrym pořád spolu? Jsou už jako dvojčáci – jako by spolu něco pekli!“

„To znamená, že ať Harry má jakýkoli tajnosti, Ron všechno ví a snaží se mu pomáhat. Což je od něj jako kamaráda obdivuhodný, ale měl by být na mé straně, bratr je víc než kamarád.“

„Někdy to tak není,“ zamumlala Hermiona. Vzápětí ji napadlo něco... šíleného. „Co když... Je to jen teorie,“ snažila se uklidnit sebe i kamarádku, „ale co když... Přitom, jak Harry najednou tvrdí, že je na kluky... no, co když on a Ron...“

„To myslíš vážně?“ zasmála se hystericky Ginny, v které ta domněnka začala hlodat. „Ne, Ron mámě odpřisáhnul, že je na holky. Že to předtím jen hrál, abych dala Harrymu pokoj. Ne, Miono, nic spolu nemají, rozhodně ne tohle. Buď v klidu,“ dodala, ač sama klidná nebyla. Byla to jen teorie, ale něco na ní bylo... Kdy by Ron políbil druhého kluka, pokud by s ním něco málo neměl? NIKDY, to věděla jistě.

„Musíme si to nějak naplánovat, jestli je chceme získat,“ prohlásila Hermiona pevně. Podívala se na zrzku. „Když po návratu do školy obě přijdeme s nějakým nápadem, můžeme to vyzkoušet. Něco na ně zabrat musí.“

Ginny souhlasila. Vytáhla své nové číslo Magazínu čarodějek a rovnou nalistovala rubriku 'Rady, jak si získat srdce kouzelníka' a spolu s Hermionou se do něj začetly.

Severus se posadil do křesla před krbem, nespouštějíc oči ze Siriuse. „Co přesně chceš slyšet?“ zeptal se po chvíli.

Mladý dědic Blacků se posadil na protější křeslo a pronesl: „Asi bych se neměl ptát, kdo přesně přivedl mého bratra k NĚMU. Ale chtěl bych vědět, jak zemřel, pokud to tedy víš.“

„O jeho smrti kolují mezi Smrtijedy jen dohady. Oznámil nám to Voldemort osobně a řekl jen to, že Regulus zradil a byl za to potrestán, jak zasloužil. Detaily si nechal pro sebe. Ale můžu ti říct, kdo ho původně zlanařil.“

„Kdo?“ vydechl Sirius napjatě. Nikdy by nevěřil, že se to dozví. Nepřemýšlel o tom, jestli bude Mistrovi lektvarů věřit.

„Červíček,“ sdělil mu Severus. „A mě naverboval právě tvůj bratr. Víš, ono to zpočátku nevypadalo tak, jako teď. Temný pán měl jiné způsoby, když začínal, možná i jiné plány, než jen ovládnout magický svět. Chtěl ochránit náš svět před mudly. Uměl být přesvědčivý. Nazýval mudly hrozbou pro kouzelníky. Chtěl nás ochránit před mudlovskou kulturou, která už za nás pohlcovala tu naši. Nevím, proč měl tak negativní postoj k mudlům, nejspíš mu neudělali nic dobrého. Ale zpočátku tu hrozbu neřešil násilím, měl jiné představy, jak zajistit, aby naše tradice nevymizely. To začalo až později. Vlastně, když o tom tak uvažuji, tak zhruba v době, kdy se Albus stal ředitelem...“ zamyslel se.

„Což bylo asi řed 50 lety,“ vzpomněl si Black. „Chápu. Snažíš se říct, že nebylo těžké nechat se přesvědčit k následování jeho osoby. Tak Rega tam přivedl Červ? Další věc, za kterou ho přizabiju.“ Na chvíli se zamyslel. „Jak se k NĚMU vlastně dostal on?“

„Věděl jsi, že je Pettigrew čistokrevný, ne?“ nadhodil Severus. „Měl v širším kruhu příbuzného, který ho přesvědčil k návštěvě setkání. V našem šestém roce už byl Pettigrew přesvědčeným Smrtijedem, po promoci přijal Znamení. Když bylo Regovi 17, přivedl ho do kruhu.“

„Promerlina,“ vzdychl Sirius bezmocně. „Už tehdy...?“

„Nenapadlo mě, o co mu jde, když si přišel s Regulusem promluvit. Tvrdil, že mu nese vzkaz od tebe, Blacku. Hádám, že to byla jen záminka a tys žádný vzkaz neposlal.“

„Neposlal,“ potvrdil Sirius. „Takže takhle se dostal k mému bratrovi. Zajímalo by mě, co mu namluvil, když vyšlo najevo, že já s tím nic nemám...“

„Pokud vím, Regulus šel na schůzu s tebou, promluvit si. Vím, že se vrátil naštvaný, protože jsi nepřišel. Věřil, že sis začal střílet i z něho. Nikdy jsem si o tobě nemyslel nic milého, Blacku, ale i mně bylo tehdy jasné, že bys mu tohle neudělal. Regulus byl ale tak rozzlobený, že moje úvahy neposlouchal. Cítil se zrazený, začal se víc stýkat s Červíčkem. Takhle to asi začalo.“

„Díky,“ vzdychl Sirius. „Jsem rád, že mám jasno.“ Chvíli seděl a mlčel, Severus ho nerušil, sám přemýšlel o minulosti. Ticho narušily hlasité zvuky zvenčí. Oba zvedli hlavu, zmátly je výkřiky a dupání. Vzápětí s tasenými hůlkami vyběhli ven.

Harry se cítil unavený, nejenže se od Remova únosu pořádně nevyspal, ale po jeho návratu se Siriem konečně v soukromí oslavili svou svatbu. Takže ani dnes v noci spal málo, i když dobře. Což znamená, že byl znovu ospalý a měl chuť jít se natáhnout. Šeptl Ronovi, že jde nahoru a zvedl se.

Navrátivší se Hermiona a Ginny to samozřejmě postřehly a okamžitě se chopily šance: Hermiona nenápadně zabavila Rona, který chtěl doprovodit kamaráda a Ginny se vecpala na jeho místo a pověsila se Harrymu na paty. A pak... se to stalo.

Společně s Hermionou vešel do jídelny, nikým nepovšimnutý, velký zrzavý kocour. A nikdo si ho nevšiml, ani když náhle zpozorněl, zavětřil a začal obléhat příborník. Dokud o něj nezakopla paní Weasleyová.

„Křivonožko!“ vyjekla a snažila se zachránit před pádem na zem dva talíře. „Musíš překážet zrovna tady? Huš!“ A pak zapištěla hodně vysokým hlasem, protože zpod uvolněného místa pod příborníkem vyběhla velká krysa.

„Není to Prašivka?“ zeptal se zmateně pan Weasley, který vběhl dovnitř, přilákán manželčiným jekem a měl dobrý výhled na kličkujícího hlodavce. Rona to úplně probralo, vyrazil za krysou, která utíkala směrem do chodby. Za Harrym.

Harry se mírně zapotácel, když mu něco prosmyklo mezi nohama, ale bleskově zareagoval, sotva postřehl stříbrný lesk na myší srsti. Hůlka mu do ruky přímo vlétla, zahřměl: „Mdloby na tebe!“ a vzápětí běžící krysa znehybněla. Došel k ní, ale než něco stačil, zastavil ho sametový hlas: „S dovolením, pane Pottere.“ Ohlédl se.

Profesor Snape namířil na omráčenou krysu hůlku. Pronesl většině mládeže neznámé zaklínadlo, krysa se rozzářila a v momentě na jejím místě ležel ošklivý chlap. Další švihnutí hůlkou ho obtočilo provazy. Pak mu profesor odebral hůlku.

Najednou se Sirius zarazil. „Udržte ho mimo, něco mě napadlo,“ nařídil. Otočil se na pana Weasleyho: „Arthure, zavolejte bystrozory. Kingsley má dneska službu. A počkejte na mě.“ S tím zmizel do sklepa.

Harry jen zmateně zvedl obočí. Podíval se na Rona, ten pokrčil rameny. Nato se ozvalo od Harryho nohou zasténání. Harry nelenil a seslal na zajatce Petrifikus.

Takto zajištěn vyčkal Peter 'Červíček' Pettigrew příchodu pána domu. Sirius se usmál, když viděl, že je perfektně umlčený. Přistoupil k němu, vymotal z provazů jednu jeho ruku a kolem zápěstí mu zacvakl silný kovový náramek.

„Co to...?“ začal Harry.

Sirius se zlomyslně usmál. „To je, Harry, magii omezující náramek. Zabrání mu v proměně, takže znova neuteče. Tak, panstvo, zrušte ten Petrifikus, chci mu položit pár otázek, než si ho Kingsley odvede.“

„Finite Incantatem,“ mávl Harry hůlkou. Pak odlevitoval spoutaného muže do jídelny. Sotva ho usadil na židli, do místnosti vešel Kingsley Pastorek, následovaný růžovlasou bystrozorkou, velmi oblíbenou mezi místní mládeží. Ta se pozdravila s děvčaty, objala lehce Harryho a pak už se postavila po bok svému kolegovi.

„Tak jen abychom se ujistili...“ začal Pastorek, „vyklop své jméno, chlape,“ zamračil se na svázaného zvěromága. Ten se jen zašklebil a mlčel. „Kouzelné slůvko je Veritasérum, Kingsley,“ zaslechl Harry tichou poznámku směrem od Snapea. Souhlasil, ale tušil, že je to proti zákonu. Bohužel měl pravdu. „Víš, že nemohu, Severusi,“ namítl bystrozor. Harryho náhle něco napadlo... Vykročil k bystrozorům, cestou si připravil hůlku, kterou měl stále v pohotovosti. Tonksová se na něj tázavě podívala. „Můžu něco zkusit?“ zeptal se. Tonksová hned kývla, Kingsley trochu váhal.

„Nic nezákonného, přísahám,“ ujistil ho Harry. Nakonec se mu dostalo souhlasu i od toho velkého bystrozora, tak se postavil před Pettigrewa a pronesl: „Já, Harry James Potter, vyzývám tebe, Petere Pettigrew, ke splacení a naplnění životního dluhu, který u mě máš!“

Pettigrew zoufale zakvičel, opravdu to znělo jako pištění lapené krysy... Nuceně, jako by se snažil ty slova vůbec nevypustit z úst, odpověděl: „Požaduj a bude splněno...“

„Já, Harry James Potter žádám, aby ses doznal před zákonem ke svým zločinům a přijal trest, jaký ti bude vymezen! Žádám, abys prozradil vše, co víš o Voldemortovi a jeho plánech! A žádám, abys už nikdy neubližoval mé rodině a přátelům!“ vykřikl Harry, ignorujíc udivené šeptání a úžas přítomných.

„Požaduj a bude splněno,“ zasténal Červíček s bezmocným vztekem. Harry spokojeně kývl. „Tak bude splněno,“ řekl a sledoval, jak z jeho hůlky vylétl zlatý paprsek, rozvětvil se, omotal Pettigrewa jako pavučinou a vstřebal se.

Když záře zmizela, otočil se Harry k bystrozorům, kteří na něj stejně jako ostatní užasle zírali. „Už je váš,“ usmál se na ně a přešel ke svému manželovi. Ten ho objal kolem ramen.

„Blacku, tys měl na něj nějaké otázky,“ připomněl Snape, když si všiml, že se bystrozoři pohnuli k zajatci. „A bude lepší, když mu ten omezující náramek zůstane,“ doporučil Kingsleymu. „Je to zvěromág.“

Teď se před Pettigrewa postavil Sirius. Zabodl mu do očí svůj naštvaný pohled. „Proč jsi odvedl mého bratra k NĚMU?!“ vykřikl. „Proč jsi ho předhodil Voldemortovi?“

„Nařídil mi to,“ přiznal se Červíček bezmocně. Harry si domyslel, že magie plnící jeho závazek už asi účinkuje. „Věřil, že tě tvůj bratr může přivést mezi nás a tak se dostat k Potterovým a tím i k Brumbálovi.“

„Musel jsi vědět, že bych Jamese a Lily nikdy nezradil,“ zasyčel Sirius.

„Jemu je problém říct, aby si to udělal sám,“ zasmál se hořce muž. „Dal rozkaz, musel jsem. Krom toho, říkal jsem si, že se budeš snažit urovnat svůj vztah s bráchou, když už jsi nezachránil toho svýho...“

Harry ztuhl, uvědomil si, o čem to ta krysa mluví. Nadechl se, ale Ron, stojící vedle něj mu stiskl ruku. To Harryho vzpamatovalo.

„Tohle sem nepleť,“ štěkl Sirius.

„Proč?“ culil se Pettigrew. „Bojíš se snad, že odhalím tvému kmotřenci nějaké tajemství?“

„Není nic, co bych o té věci nevěděl,“ vmísil se Harry. „Takže si ty trapné hovory můžeš nechat pro sebe.“

„Fakt?“ měřil si ho výsměšně Červíček. „Řekl ti snad, že kdysi vážně chodil s klukem, který se jmenoval jako ty? Že pro něj brečel každou noc až do konce školy, když zmizel?“

To druhé sice Harry nevěděl, ale věřil mu to. Podíval se na Siriho, měl rozpaky zčervenalé uši. Harry mu věnoval vřelý pohled, pak se znova postavil před Červíčka, sklonil se a něco mu pošeptal. Odpovědí mu byly vykulené oči. Chvíli jimi rejdil od Siriho k Harrymu a pak otevřel pusu, aby něco řekl. To už Siriovi došla trpělivost, mávl hůlkou a zalepil mu pusu kouzlem. Otočil se k bystrozorům. „Odveďte tu verbež z mého domu,“ požádal. Tonksové předal od Snapea Červíčkovu hůlku a odkráčel z jídelny.

Harry vyčkal, až bude Červíček pryč a šel nahoru za Siriem. Zamračil se, když vešel do jeho pokoje. Škaredil se na tu sklenku whisky, kterou si jeho manžel právě naléval. Neměl rád alkohol, už pouhý pach v něm evokoval zlé vzpomínky. Příliš mu připomínal surového strýce, který měl náladu na mlácení Harryho pokaždé, když se napil.

Sotva si ho Sirius všiml, nechal whisky whiskou, kouzlem zamkl dveře a vtáhl chlapce do náruče. „Myslel jsem, že je to za mnou,“ vysvětlil Harrymu. „Ale to, co se teď stalo... Všechno to vylezlo na povrch. Remyho únos to jen začal.“

„Ale teď už to můžeš nechat za sebou, Siri,“ šeptal Harry. „Znáš pravdu. Budeš brzy volný, až Červíčka odsoudí. Nebudeš se muset schovávat... I když to znamená,“ zamyslel se, „když budeš moct vyjít ven, budu se o tebe víc bát...“

„To si budem kvit, lásko,“ políbil ho zvěromág na čelo. Harry se víc přitulil a položil si hlavu na Siriovo srdce.

Sirius přemýšlel. Harry má pravdu, teď už sakra může odložit minulost a jít dál... Není to tak, jako by se musel ráchat v tom, co bylo... Má před sebou budoucnost, o jaké snil před dvaceti lety, s Harrym... Teď to vše mají před sebou. A tentokrát už si to nenechá nikým vzít. Vzal tvář svého manžela do dlaní a hladově ho políbil.

<<                                                                     >>