23.Hořká příchuť sladkého dne

Harry byl ještě trochu v euforii, když vstoupili do banky, ale Remova přítomnost ho tak nějak držela příčetného. Zamířil k jednomu ze stolků, poznal známého skřeta, Griphooka. Uctivě ho s Remusem pozdravili, skřet na ně s pozdravem vycenil zuby a otázal se: „Máte přání, pánové?“

„Rád bych si vyzvedl hotovost ze svého trezoru,“ odpověděl Harry.

„Zajisté,“ pokývl skřet. Přivolal dalšího skřeta a přepustil mu své místo. Pak osobně doprovodil oba kouzelníky k vozíkům.

V trezoru si Harry nabral do váčku peníze a chtěl se otočit k odchodu, Remus na něj čekal ve vozíku, když si povšiml věci, která tam nikdy dřív nebyla...

U stěny vedle vchodu se objevil sloupek a na něm dřevěná krabička a obálka. Když se jí Harry dotkl, ozval se matčin hlas: „To je náš druhý svatební dar, Harry. A pokud jsi to ještě neudělal, podívej se do hlavního potterovského trezoru, je to důležité.“

Harry se rychle vzpamatoval, oboje, truhličku i dopis vzal a vyšel ven. Když skřet zavíral trezor, Harry se na něj otočil: „Ještě mám jednu prosbu, mistře Griphooku.“

„Jistě,“ pokývl skřet. „Co pro vás mohu udělat, pane Pottere-Blacku?“

Harry ztuhl. Zděšení na jeho tváři zřejmě skřetovi něco napovědělo, takže si pospíšil ho uklidnit: „Můžete být klidný. Tato změna ve vašich soukromých záležitostech je známa pouze naší bance. A to od chvíle, co se magickou cestou změnily vaše dokumenty. Nemáte se čeho bát, my záležitosti našich klientů nikomu nevyzrazujeme. Ale bude třeba, abyste vyřídil jisté detaily, teď když jste se stal plnoletým.“

„Ale já nejsem...“ podivil se Harry.

„Sňatek je jednou z forem nabytí plnoletosti, pane Pottere-Blacku,“ prohlásil skřet a zamířil k vozíku. „Bylo by záhodno, abyste se ujal svého dědictví. Takže teď si přejete...?“

Harry pojal podezření, že skřet slyšel matčin vzkaz, ale stejně se podle něj zařídil: „Podívám se do hlavního potterovského trezoru.“

Skřet přikývl a když Harry nastoupil a usadil se vedle Remuse, odvezl ho ještě níže, do hlubin banky. Harry užasl, když zastavil kousek od obrovského draka. Remus se překvapeně zeptal: „Co děláme tady?“

„Hlavní trezor rodu Potterů, pane Pottere-Blacku,“ oznámil Griphook. „Následujte mě, prosím.“

„Harry...“ otočil se po chlapci Remus, nic nechápající. Harry se na něj usmál. „Jestli chceš se mnou, pojď,“ vyzval ho. „Může?“ zeptal se skřeta.

„Ano,“ pokývl Griphook. „Doprovázet vás může kdokoliv. Jen musí mít váš souhlas.“

Harry přikývl a natáhl ruku k vlkodlakovi. „Tak pojď, Remusi.“

Skřet tleskl, v dlaních se mu krátce zablesklo. Rozevřel je, odhalil velký klíč a maličkou zdobenou dýku. „Touto dýkou se řízněte do prstu a skápněte krev na klíč.“

Harry poslechl. Vzal dýku, její ostří bylo dlouhé sotva jako prostředníček... Ale na jílci si všiml erbu, který už znal, Sirius ho seznámil s některými detaily kolem rodu Potterů už vloni. Lev na zadních, nesoucí před sebou vztyčený meč a nad ním motto v latině. Harry se prozatím neobtěžoval překladem, drobně se řízl do palce a vymačkal pár rudých kapek na klíč ve skřetově dlani. Klíč zazářil, skřet se zatvářil spokojeně a vykročil k trezoru.

V jednom místě poklepal na dveře, objevila se klíčová dírka. Vložil do ní klíč a otočil jím. Ozvalo se několikero tiché zacvakání a dveře se otevřely. Skřet vzal z vozíku lucernu a vybídl Harryho ke vstupu. Remus zůstal stát u dveří, ale díval se.

Harry nahlédl dovnitř a zarazil se. Nebylo tam nic, co by bylo třeba skrývat takto hluboko a chránit za pomoci draků. Takové trezory si představoval jinak. Zmateně se ohlédl na skřeta.

„Toto je předsíň vašeho rodového trezoru,“ vysvětlil Griphook. „Podívejte.“ ukázal na stolek uprostřed místnůstky, Harry spatřil otevřenou krabičku a v ní prsten.

Zlatý pečetní prsten s rudým kamenem, do jehož plošky byl vyryt potterovský erb. Harry po něm vztáhl ruku. Skřet mu pošeptal něco, co Remus neslyšel, ale vzápětí se to dozvěděl, Harry si navlékl prsten a prohlásil: „Já, Harry James Potter-Black, syn Jamese Adriana Pottera, posledního lorda z Potterů, si nárokuji své dědictví!“

Trezor osvítila tak jasná záře, že všichni přivřeli oči, zároveň se ozvalo něco kovové cinknutí. Harry otevřel oči, jakmile usoudil, že je to moudré a zamrkal úžasem. Za stolkem se v doteď prázdné skále rýsovaly mohutné dveře. Harry k nim vykročil. Po prohlédnutí zjistil, že nemají kliku. Dotkl se jich, vzápětí se místnůstkou rozlehl pobavený hlas, který Harry poznal jako otcův: „Ale, ale. Heslo, synku. Dobře víš, které.“

Harry se usmál. Obezřetně se ohlédl po skřetovi, zjistil, že ten už čeká venku. Znovu přitiskl dlaň na dveře a pronesl: „Přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti.“

Dveře cvakly a začaly se pomalu otevírat. Harry nevěřícně vykulil oči. Tohle přece jen neočekával. Stál ve dveřích do vnitřního rodového trezoru a oči mu přecházely. Měl pocit, že vkročil do Aladinových jeskyní, plných pokladů. Všude byly truhlice, zavřené i otevřené, se zářícími mincemi, z některých vykukovaly řetízky a perly, jinde byly malé truhličky až po okraj plné jiskřivých drahokamů. Když vešel dál, zjistil, že trezor je vlastně víc propojených místností a neobsahují pouze peníze a šperky. V dalších byly štůčky drahých látek, již hotové šaty (zjevně staré), k nim opět pár truhliček se šperky, různé obrazy a portréty. V dalším našel dokonce malou zbrojnici. Jen si pomyslel, že by se to mohlo hodit... a pokračoval dál. Poslední a největší část trezoru tvořila knihovna. Dřevěné regály plné knih a svitků, veliké truhlice s dalším nákladem vědění... Harry si jen pomyslel, jak by se v takovém ráji cítila Hermiona. Už se chtěl otočit k odchodu, když v rohu spatřil starý psací stolek a na něm dřevěnou krabici. Neodolal a šel se do ní podívat. Prstem setřel prach ve středu víka, opět zdobeno potterovským erbem. Nebylo těžké skříňku otevřít. Harry do ní zvědavě nahlédl, spatřil několik hromádek pergamenů různých velikostí a pár svitků. Nemohl si nevšimnout, že jsou popsané. Zaujalo ho to.

'Soupis movitého majetku Potterů do roku 1977' stálo na jednom tlustém fasciklu, který vzal Harry do ruky. Jedna z hromádek se zvětšila, jakmile ji vzal do ruky a vytáhl ze skříňky. Harry vytušil, že tyto dokumenty budou důležité a měl by si je přečíst. Rozhodl se vzít si skříňku s sebou do školy. Nakonec, je hlavou rodu, musí se obeznámit se svým majetkem.

Pomocí kouzla skříňku zmenšil a strčil do kapsy. Ještě se porozhlédl po knihách, ale nemůže se vláčet s tunami knížek... Umínil si, že se sem ještě vrátí.

Vyšel ven, cestou vzal několik zlatých mincí a strčil je do kapsy. A jak míjel truhličky s drahokamy, náhle ho jedna upoutala. Na červeném sametu tam spatřil několik kamenů, které ho zaujaly svou barvou. Vybroušeny do tvaru kočičího oka, na něj pomrkávaly svým leskem a Harry obdivoval tu podivnou barvu, která mu připomínala víc, než co jiného, Siriovy oči. Podivně znepokojivé, ta zvláštní modř, smíchaná s bouřkovou černí... Prohrábl je prstem, povšiml si jednoho, který měl jiný tvar. Sice oválný s bočním broušením, ale hladkou ploškou nahoře. Vytáhl ho a prohlédl si ho ve světle pochodně. Pak ho strčil do malého sametového pytlíčku, který mu podal Remus.

„Měli bysme jít, Harry,“ řekl měkce vlkodlak.

„Jsem hotov, jdeme,“ kývl Harry. Když Griphook zavřel trezor, vložil Harrymu do dlaně klíč. „Teď je pod vaší ochranou, Sire,“ odvětil na jeho němou otázku.

Ten titul Harryho zmátl úplně, ale opanoval se rychle. „Můžu vás ještě požádat o rozhovor, Mistře Griphooku?“ Skřet samozřejmě souhlasil: „Jistě. Stejně je pár věcí, které musíme prohovořit, když už jste konečně tady.“ O chvíli zběsilé jízdy, která se Harryho dítěti asi zamlouvala, protože se mu neudělalo špatně, jak se Remus obával, seděli v Griphookově kanceláři.

„Nuže, Sire Pottere-Blacku,“ zdůraznil skřet titul, „Tuším, že máte otázky.“

„Nejprve bych měl malou prosbu.“ Harry vytáhl z pytlíčku drahokam a položil jej doprostřed stolu. „Tento kámen předejte vašemu nejlepšímu šperkaři. Ať jej vsadí do drahého kovu, dle svého nejlepšího uvážení a vytvoří pro mého manžela pečetní prsten rodu Blacků. Jako svatební dar.“

„To bude vzácný dar, Sire,“ pokývl skřet. „Víte vůbec, co je to za kámen?“

„Ne,“ připustil Harry. „Ale pokud byste byl ochoten mi o něm něco říct, byl bych rád.“

„Alexandrit, Sire. I mezi mudly velmi cenný, a zvláště takto čistý. Výsledný šperk bude mít velkou cenu.“

„Peníze za něj si vezměte z mého trezoru,“ řekl Harry. „Mimochodem, až se narodí můj první potomek, můj školní trezor přejde na něj. Časem upřesním částku, která se tam bude měsíčně přidávat... Bude to jeho studentský fond.“

„Budete si přát sloučit účty Blacků a Potterů?“ zeptal se skřet.

„Ne,“ Harry zavrtěl hlavou. „Naše rody se taky nesloučí do jednoho, chci a můj manžel si to přeje rovněž, aby byly pro budoucnost zachovány oba. Dále, prosím o podrobnou zprávu současného stavu Potterovských účtů, nemovitostí a veškerého majetku. Předpokládám, že Sirius by taky rád měl jasno, tak jeho jménem žádám, aby bylo pro něj vypracováno totéž ohledně Blackovského majetku. Jak dlouho to může trvat, Mistře Griphooku?“

„Když se do toho účetní obou rodů pustí okamžitě, přesně za dva týdny budou vyhotoveny detailní zprávy.“

„Výborně. Tou dobou budu ve škole a nepochybuju, že mi někdo kontroluje poštu, takže... pošlu svého domácího skřítka. Je mi věrný. Doufám, že s tím nemáte problém?“ podíval se Harry na skřeta. Ten zavrtěl hlavou. „Ne, Sire. Není to sice obvyklé, ale někdy se takto výjimečné situace stanou. Budu tou dobou očekávat návštěvu vašeho skřítka.“

„Dobře. Odcházejí v současné době z účtů rodu Potterů nějaké peníze? Platby, nebo investice?“ zajímal se mladý Lord.

„Několik investic, podporujících výzkum lektvarů, ten je podporován na příkaz poslední Lady Potterové, vaší matky, Sire.“ Harry to mírně překvapilo, ale kývl. „Chci o tom výzkumu nějaké informace, pokud je to možné.“ Griphook zatleskal, složky na jeho stole se zmnožily a přeskupily. Spěšně jich několik vyhledal a podal Harrymu. Ten si je vložil do aktovky, kterou mu skřet rovněž poskytl.

„Další věc, platby. Od smrti posledního Lorda z účtu odcházejí pravidelné platby na krytý účet. Bylo to nařízeno dosavadním správcem vašeho majetku, Sire.“

„Od Jamesovy smrti uplynulo už patnáct let!“ ozval se Remus. „Kdo je ten správce a co je to za platby?!“

„Klid, Remy,“ tišil ho Harry. „Něco tuším.“ Otočil se na Griphooka. „Mám pravdu, když si myslím, že tím správcem je Albus Brumbál, že?“ Skřet kývl. Harry na moment zavřel oči. Pak pevně stiskl prsty a řekl: „Rád bych, abyste mi co nejdřív vypracovali soupis všech položek, které odešly z Potterovských účtů na tento krytý účet a to od první platby doteď. Pokud budete vědět, za co přesně to bylo zaplaceno, byl bych rád. Přirozeně tyto platby prozatím pozastavím, dokud nebudu vědět víc. Mám přece právo vědět, kam můj majetek plyne,“ podíval se na Rema, který na něj souhlasně kývl.

„Dále je tu trezor číslo 730. Není moc velký a přichází do něj jednou ročně platba právě z toho krytého účtu, Sire.“

„Na čí jméno je ten trezor?“ zajímal se Harry.

„Majitelkou trezoru, kde se momentálně nachází 536 000 galeonů, je Guinevera Molly Weasleyová. Její matka, Molly Weasleyová, je určeným správcem účtu.“

Remus bleskl pohledem po Harrym a polekal se. Vrhl se k náhle bledému chlapci. Harry jen zvedl oči s bezmocným pohledem k vlkodlakovi.

„Co to znamená, Remy?“ zašeptal.

„Řekl bych, že to znamená, že tvůj opatrovník z tvých peněz platil Weasleyovy, ale za co?“ Náhle ho něco napadlo. Otočil se ke Griphookovi. „Existuje nějaká smlouva, která by zavazovala Harryho ke svazku s tou dívkou?“

„Nevíme o ní, to ale neznamená, že neexistuje...“ pokrčil rameny skřet. „Ale protože pan Potter se oženil dříve, než mu byla učiněna tradiční nabídka dívčiny ruky, je tak jako tak bezpředmětná. I kdyby opatrovníci obou dětí provedli magické zásnuby, není to svatba. Navíc... kdyby to bylo závazné, magie by váš dnešní sňatek vůbec nepřipustila, Sire,“ uklidnil Harryho, který byl čím dál zděšenější.

„Díky bohu,“ oddychl si Harry. „Dobře. Zastavte všechny tyhle platby. Weasleyovi už nedostanou ani svrček, dokud nebudu mít jasno. Brumbál už není mým správcem majetku. Jsem dospělý, povedu si své záležitosti sám.“

„Jak si přejete, Sire,“ vycenil zuby v děsivém úsměvu skřet.

„Další věc. Proč mi říkáte Sire?“ vrátil se Harry k otázce, která ho už chvíli zajímala. „Patří to k titulu Lorda?“

„To ne, Sire, i když poslední Lord Potter jej taky užíval. Souvisí to s vaším postavením. Staré aristokratické rody mají právo tento titul používat.“

„Proč se tohle neučí ve škole?“ šeptl Harry k Remusovi. Ten pokrčil rameny. „Kdyby Dějiny učil někdo jiný, než 60 let mrtvý profesor...“

„Kouzelnická společnost se dělí na urozené, čistokrevné a mudlorozené kouzelníky a čarodějky. Čistokrevných – jako třeba Malfoyovi - je více než urozených – jako jste vy a váš manžel, Sire, ale mnohem méně, než mudlorozených. I když mnoho z těch mudlorozených je vlastně potomkem motáků, kteří byli nuceni uchýlit se do mudlovského světa, vzhledem k přístupu, jaký mají kouzelníci ke svým nemagickým potomkům... Lze dohledat původ údajných mudlovských předků, pokud máte zájem. Vaše paní matka mohla být mudlorozená, ale taky nemusela.“

„Dobře, pokud to dokážete,“ řekl Harry nejistě.

„Jistěže dokážeme,“ ohradil se Griphook.

„Promiňte, Mistře Griphooku,“ klopil Harry oči. „Nemínil jsem vás urazit.“

„V pořádku. Jsme zvyklí, že kouzelníci mají pochybnosti o skřetích schopnostech,“ řekl skřet mírně povýšeně. Pak sklouzl do věcného tónu: „Poslední nedořešená věc, Sire. Závěti.“

„Jaké závěti?“ podivil se Harry. „Mých rodičů?“

„Kromě toho,“ přikývl Griphook. „Potterovi nebyli jediní, kdo vám zanechali svůj majetek. Mimoto, jejich závěti byly uloženy v trezoru, kde jste byl.“

Harry vykulil oči a rychle vyhrabal tu dřevěnou skříňku. Otevřel ji a prohrábl svitky. Dva z nich vypadaly jako závěť, s pečetí a stuhou. Předal je skřetovi.

„Podle této závěti, mimochodem vaší matky,“ pronesl Griphook, poté, co si dokument pročetl, „obnáší její soukromý majetek šperky, sbírku cenných knih a dům po rodičích Evansových. To vše odkazuje vám, až na malou část ve špercích, odkázaných její přítelkyni, Alici Longbottomové. Dodatek obsahuje poznámku: V případě mé smrti nesmí být můj syn svěřen mé sestře Petunii, nikdy.“

„Ale přesto jsem byl,“ povzdechl si Harry. „Píše se tam, ke komu jsem měl jít, v případě smrti rodičů?“

„Alice a Frank Longbottomovi, Andromeda a Ted Tonksovi a kmotr... Remus Lupin?“

„Cože?“ podivili se oba, Harry i Remus.

„Je tu poznámka. Sirius Black není kmotr. Kvůli jistým soukromým informacím jsme se rozhodli udělat kmotrem Remuse. Siria jsme tak označili kvůli veřejnosti. Vím, že to jednou pochopíš, Harry. S láskou, máma,“ dočetl Griphook.

Harry se usmál. Podíval se na Remuse. „Stejně jsem tě tak už dlouho bral,“ řekl vřele. Remus se neovládl a objal ho.

„Mohu pokračovat?“ zeptal se skřet a rozbalil druhou závěť. Ta byla obsažnější. Několik odkazů blízkým, jako Siriovi a Removi, Longbottomovým a Tonksovým... A samozřejmě Harry, jako hlavní dědic titulu, sídla a majetku. Harry Griphooka požádal, aby zmíněné odkazy okamžitě provedl. Trošku ho překvapilo, že tam není nijak zmíněn Brumbál, dokonce ani jako Harryho opatrovník... Pro jistotu se zeptal.

Griphook si závěť znovu pročetl a pak zavrtěl hlavou. „Ne, Albus Brumbál tu není zmíněný ani slovem. Co se týče opatrovníka, i tady figurují tatáž jména jako v závěti vaší matky.“

„Proč mě sakra strčil k Dursleyovým?“ zasyčel Harry. Remus ho těšil: „Na to přijdeme, Harry. Chceš ještě něco vyřídit?“

„To bude asi zatím všechno,“ řekl Harry zamyšleně. „Mistře Griphooku?“

„No, jak jsem řekl, jde o závěti lidí, kteří vám něco odkázali.“

„To jako cizí lidi?“ nechápal Harry. „Proč... jak to?“

„Když skončila první válka s Temným pánem, stal jste se legendou, sire. Pro většinu lidí jste ikonou. Odkazy, které vám ti lidé poslali, naplnily další tři trezory, nemluvě o tom, že jde i o nemovitosti. Kompletní soupisy připojíme k auditům vašeho majetku, pokud si přejete.“

Harry chvíli mlčel. Pak kývl.

„Harry, co s tím vším budeš dělat?“ ptal se nevěřícně Remus. „Jenom hádám, ale musí to být obrovský majetek!“

„Pan Lupin má pravdu. Jsou to odkazy desítek lidí, Sire,“ potvrdil Griphook. „Je to velké jmění. Pečlivě promyslete, jaká to bude zodpovědnost.“

„Potřebuju čas, abych si to všechno promyslel...“ řekl Harry zamyšleně, „ale určitý nápad mám. Ještě to probereme, Mistře Griphooku,“ podíval se na skřeta, ten jen přikývl. „Oba vás prosím o diskrétnost.“

Remus i skřet ujistili Harryho o svém mlčení. Oba kouzelníci se brzy nato odporoučeli. Harry se těšil domů, na náruč svého manžela. Když vyšli před banku, rozpoutalo se peklo.

Ulici naplnily výkřiky, když lidé spatřili zhmotnivší se černé pláště a bílé masky. Kdo mohl, utíkal, nebo se přemísťoval, ozýval se křik, řinčení skla, jak zakuklenci rozbíjeli výlohy. Propukla panika, Remus jí využil a rychle strčil Harryho zpět do banky. „Odletaxuj se na Ústředí,“ šeptl, „musíš vyvolat poplach. Já zůstanu a budu chránit lidi.“

„Zůstanu s tebou,“ zavrtěl Harry hlavou.

„Ne. Běž, Harry. Nezapomeň, že nemůžeš riskovat, mysli na své dítě,“ zašeptal mu do ucha. „V tomhle stavu nesmíš bojovat. Jdi na Ústředí a informuj Řád, rychle!“ Postrčil mladíka ke krbu, Harry poslušně vběhl do zelených plamenů a přenesl se na Grimauldovo náměstí.

Sirius seděl v salónu, pil kávu a čekal, až se jeho milovaný manžel vrátí k němu domů. Zasněně si přejížděl po prstenu, skrytém pod kouzlem utajení. Vzpamatoval se, až když slyšel z haly kroky. 'Že už by se vrátili?' napadlo ho. 'Harry tu ještě není!' Kroky, či spíše dupání, se přiblížilo k salónu. Ve chvíli, kdy se rozletěly dveře, vyskočil.

Do náruče mu vběhl Harry a vzlykavě vysvětloval: „Remus... poslal mě... Smrtijedi!“

Sirius ztuhl.

„Zůstal tam?“ zeptal se krátce. Uplakaný Harry přitakal. „Zakázal mi bojovat. Měl jsem udělat poplach. Ale nikdo tu není...“

„Doufám, že už jsou na cestě,“ pronesl zvěromág a manžela objal. „Dobře, že jsi v bezpečí, lásko. Zavolám Albuse, je v Bradavicích.“ Přešli rychle do kuchyně, Sirius vhodil letax do ohně a spojil se s Albusem. Harry jen omámeně poslouchal, jak Sirius sděluje, co se dozvěděl od něj, řediteli. Bál se o Remuse. Teprve teď zjistil, že je vlkodlak jeho kmotrem, ačkoli jej už delší dobu považoval za prakticky rodinu... Nechtěl už o nikoho přijít, zvlášť ve svůj svatební den, sakra! Dnešek měl být jeho nejšťastnější den. Nechce na to jednou vzpomínat jako na den, kdy ztratí dalšího člena své rodiny... V duchu se okřikl. Remus je určitě v pořádku, nebude hned myslet na nejhorší.

Ani si nevšiml, že Sirius dohovořil, dokud nepřešel k němu. Nechal se obejmout. „Bojím se o Remyho,“ přiznal tiše.

„Já taky. Ale náš starý vlk se o sebe umí postarat, neboj se. Za chvíli se určitě vrátí s ostatníma. Měl by sis jít lehnout a odpočívat. Bylo toho na tebe dost.“

„Dobře,“ poslechl Harry. Políbil Siriuse na tvář. „Přijdeš?“

„Jakmile budu něco vědět, přijdu ti říct, slibuju,“ usmál se na něj manžel. „Běž si odpočinout, lásko.“ Harry se pousmál a odešel z kuchyně. Za okamžik Sirius uslyšel vrzání schodů. A vzápětí zezelenaly plameny v kuchyňském krbu. Do kuchyně se nahrnula spousta lidí – Weasleyovi, Tonksová, dokonce i nový člen Řádu – profesor Gudgeon. Sirius je rychle přelétl pohledem – byli v pořádku, ale... ne všichni.

„Remus...?“ zeptal se přiškrceně Brumbála, který vešel jako poslední.

Brumbál posmutněle zavrtěl hlavou, Sirius se prudce nadechl. „Chceš říct...“

„Zajali ho,“ upřesnil ředitel. „Jestli je ještě naživu, nevíme.“

„Merline,“ zasténal Sirius.

„A co Harry?“ vyjekla najednou Ginny. „Nemají i jeho? Byli přece spolu!“

„Harry už je nahoře, odpočívá,“ pronesl Sirius. Rychle drapl dívku, která se tam chtěla rozběhnout. „Nech ho odpočívat. Nepotřebuje žádný další stres. Rone, prosím tě...“ podíval se na mladého zrzka, ten pochopil a odebral se tam, kam ho Sirius beze slov poslal.

„Rone!“

Harry nespal, jak by mohl. Sotva jeho nejlepší kamarád vešel, vstal. Trochu se mu motala hlava. „Nevstávej, Harry. Zase si lehni,“ přikázal kamarádovi starostlivě.

„Vrátil se Remy s váma, že jo?“ prosil Harry.

„Harry...“ Ron se chtěl vytáčet, ale Harry měl právo to vědět... vzhledem k okolnostem.

„Řekni mi pravdu, Rone.“

„Remus...“ Ron zavřel oči a nadechl se. „Nevrátil se s náma. Mají ho Smrtijedi. Promiň, Harry.“

Harry zdrceně padl do polštáře a rozplakal se. Ron si k němu sedl a snažil se ho utěšit. „Oni ho najdou, Harry, dostanou ho zpátky, nebreč.“

„Je to můj kmotr, Rone,“ zahuhlal Harry. Utřel si oči a když se trochu uklidnil, vyložil Ronovi, co se všechno dozvěděl v bance. S malým zaváháním mu řekl i o tajném Ginnině trezoru. Ron byl překvapený stejně jako on předtím. Netušil, že by v rodině bylo tolik peněz, půl milionu galeonů, proboha! Nebylo to znát. Rodiče pořád škudlili a stěžovali si na drahotu.

„Divné,“ mumlal pořád dokola. „Ale myslím, že jediný, kdo zná všechny odpovědi, je ředitel. Co s ním uděláš, Harry?“

„Tím se budu zabývat, až se vrátí Remus.,“ řekl Harry rezolutně. Vysmrkal se a znova si lehl. Byl unavený. „Kdyby se Siri ptal, tak spím. Zdřímnu si.“

Ron chápavě přikývl, přikryl svého kamaráda a uvelebil se na své posteli, odhodlaný střežit Harryho spánek.

Voldemortovo sídlo

Remus se probíral pomalu. Jako první zaregistroval chlad, ležel na studeném mramoru, špinavém, jak brzy zjistil a za další chvíli si uvědomil i ten pach. Kromě zasmrádlé špíny všude, cítil i železitý závan krve. Starší i čerstvé. Příliš jasně mu to popsalo, kde se nachází.

Ještě než se stačil zamyslet, uslyšel svým vlčím sluchem kroky. Blížily se k jeho cele. A než jeho věznitel odemkl a otevřel železné dveře, s tichým povzdechem a myšlenkami na své blízké se rozloučil s nadějí, že odtud – ať je to kdekoliv – vyvázne živý.

Několik surových kopanců od muže ve smrtijedské masce ho donutilo vstát.

<<                                                                                                   >>