17.Naděje v předivu času

„Uff, to byl trapas!“ prohlásil Ron, když se s Harrym konečně dostali z rukou rodičů Weasleyových. Molly naštěstí byla soudná a akceptovala, že Harry není zamilovaný do její dcery. Ronovi chvíli trvalo, než jí vymluvil, že není stejný, ale uspěl. Oba byli pokáráni, že takhle vodí Ginny za nos, vyslechli si obvyklý trapný rodičovský proslov o věcech kolem lásky, sexu a dětí a byli shovívavě propuštěni.

„Ale máme to za sebou,“ utěšoval ho Harry. „Bože, já jsem utahanej. Jak to budu zvládat ve škole, to netuším.“

„Hm, už máš napsaný předměty, na který se přihlásíš?“ zajímla se Ron. „Táta mi to dal teď po obědě...“

„Podle Pomfreyové bych se měl vyhnout lektvarům, takže ty rovnou škrtám,“ řekl Harry. „To by zahrnovalo i Obranu, ale bylo by podezřelé, kdybych si ji nevzal...“

„Já na tebe dohlédnu, brácho,“ slíbil Ron. „Ale pro tebe bude asi nebezpečný všechno, kromě Věštění... Vezmu si totéž, co ty. I když na Lektvary jsem se dostal...“

„A já na tobě vidím, jak velkou radost máš,“ dodal Harry a upřeně si kamaráda prohlížel. Ron se zachechtal.

„Přeměňování... S Ustalovačem magie bych už to měl zvládat,“ zamumlal Harry.

„Jak to myslíš,“ vyzvídal Ron.

„Když jsem otěhotněl, v minulosti mi magie haprovala, těhotenství ji asi nějak vychyluje. Přeměňování jsem nezvládal, stejně jako Formule. Ale tyhle dva předměty si vezmu. A Obranu taky. Bylinkářství... Sice mě moc nebaví, ale abych měl úplně prázdný rozvrh, to by bylo podezřelý. Dějiny ne, v Binnsových hodinách se nic nenaučím. Víš, Rone, myslím, že nebudu bystrozor,“ řekl Harry opatrně a sledoval kamarádovu reakci.

Ten se nejdřív zarazil. „Já jím být chci... Totiž... nevím, co jiného bych dělal. A ty víš, čím budeš?“

„No, kvůli dítěti bych neměl dělat nic ohrožujícího. Až se narodí... chci ho vidět vyrůstat. Poslední nebezpečná věc, kterou udělám, je porážka Voldemorta. Možná bych mohl učit. Nakonec, až tak zle mi to nešlo, ne?“

„Myslíš BA?“ usmál se Ron. „Jo, jako učitel jsi byl fajn. Mě by asi bavilo jen lítání, kdybych měl být učitel.“

„Vezmeš si Péči o kouzelné tvory?“ zeptal se Harry, jak zvažoval Hagridovy hodiny.

„Jo, i když nám většinou ukazuje nebezpečný potvory, je to prima. I když nevím, jestli je to vhodný pro tebe, Harry.“

„Já nejsem Malfoy, nehrozí, že se na mě vrhne naštvaný hipogryf. Navíc, zvířata prý cítí, když jsou v blízkosti těhotných. Některý je prý sami chrání.“

„Ok, doufám, že víš, co děláš. No, budu tam já a dohlídnu na tebe.“

Harry se usmál a dokončil zápis předmětů, kterým se chce věnovat. Pak ho vložil do obálky a natáhl se. Netrvalo dlouho a spal. Ron se jen usmál, starostlivě ho přikryl a potichu se vytratil. Zarazil dvojčata, která chtěla mluvit se svým minoritním investorem a požádal je, aby mu pomohli dát na jejich pokoj monitorovací kouzlo... kvůli Ginny. Znal svou sestru, i přes matčino domlouvání by se mohla pokoušet po Harrym jít. Neustále ho zkouší svádět... Jakoby neviděla, že to nefunguje.

'Chudák Harry,' pomyslel si. Že ho bude tak prudit jeho vlastní sestra, by nečekal. Ale byl rád za Harryho, bylo na něm vidět, že se na dítě těší a on (Ron) se sám pasoval na jeho ochránce... A svého kmotřence. Nebo kmotřenky.

Harry se vyspal dorůžova. Ron ho přišel probudit před pátou na svačinu a po jídle, když se vrátili do pokoje, se Harry začal prohrabávat svým kufrem.

„Něco hledáš?“ zajímal se Ron. Odložil na stolek talíř sušenek, který se mu povedlo zabavit svým žravým bratřím.

„Dole jsme si na něco vzpomněl. Našel jsem v Siriho kufru víc, než deník. Byla tam ještě jedna kniha... Jo, tady!“ vytáhl z útrob nepořádku zmuchlaný hábit. Chvilku ho držel v náruči, pak do něj zabořil tvář.

„Harry? Kámo, jsi v cajku?“ Ron zněl znepokojeně. Harry zase vzhlédl, oči měl trochu zvlhlé. „To nic, Rone. Prostě... stýská se mi. Víc, než předtím, když teď vím...“ potlačil vzlyk.

Zrzek se neklidně zavrtěl. Utěšování nebylo jeho silnou stránkou, ale... Přešel k Harrymu a stiskl mu rameno. „Vím, že to nebude bolet míň, ale nejsi sám.“

„Já vím, Rone.“ Harry se narovnal. „Siri mi hrozně chybí. Ale neznamená to, že si necením toho, co pro mě děláš.“

„Jo, já vím,“ usmál se Ron. Harry vstal a se zmíněnou knihou se posadil na postel.

„O čem to je,“ vyzvídal Ron. Harry pokrčil rameny. „Nemám ponětí. Ale Sirius to měl schované v kufru, takže to bude nějak důležité. On totiž v mládí moc nečetl, bavilo ho to asi jako tebe.“

„Takže když si tu knížku schoval, musí být důležitá, tak to myslíš,“ shrnul to Ron. Harry kývl. „Fajn. Tak... ji otevři.“

Poslechl. Vybalil knihu ve světlé kůži a zkusil ji otevřít. Překvapivě... to nešlo. Kovové kování podél okrajů nemělo žádný zámeček, takže správně kniha neměla držet při sobě. Z toho Ron usoudil, že to, co ji drží zavřenou, je kouzlo. Harry se zatvářil sklesle. Na tohle neměl žádnou vzpomínku, byť podvědomou. Vlastně jen mimochodem zkusil kouzlo: „Alohomora...“ Nezabralo.

Tak zkusil sílu. Pevně se zapřel, tahal desky knihy od sebe, jedna z rukou mu sjela. Zasykl. O kování na jedné straně se řízl do dlaně. Ron s povzdechem sáhl po hůlce, chtěje mu ránu zacelil. Harry chtěl knihu odložit, když se náhle ořízka, zkropená pár kapkami jeho krve, rozzářila... a kniha se rozevřela.

Oba užaslí chlapci se naklonili nad knihu, její vnitřek byl vyložen hebkým sametem a na něm ležel... Obraceč času. Starý, zašlý... ale byl to on. Harrymu z očí vytryskly slzy a srdce se naplnilo úlevou.

„Máme ho,“ zašeptal a podíval se očima plnýma slz na svého nejlepšího přítele. „Našli jsme ho, Rone.“

„Tys ho našel, Harry,“ poplácal ho Ron po rameni. „Tak... máš plán, jak na to? Co přesně chceš dělat?“

„Přemýšlel jsem o tom, Rone.“ Harry se opřel o pelest a vysvětloval: „Na Ministerstvo mě dostala jediná věc.“

„Ta vize od Ty-víš-koho,“ dořekl Ron. Harry zavrtěl hlavou. „Ne. Skutečnost, že jsem nemohl Siriuse sehnat. Krátura ho zapíral. Ale Sirius mi dal k Vánocům dvoustranné zrcátko. Před lety ho používal s tátou. Přes něj jsem s ním mohl mluvit. Kdybych ten dárek rozbalil včas.“ Teď mu z jednoho oka sklouzla slza. „Já ho dal do kufru a našel ho, až když jsem na konci školy balil... Kdybych ho vybalil dřív...“ Další slza. „Byla to má vina, bez diskuze.“

„Takže, co přesně chceš udělat?“

„Musím si nařídit otevřít ten balíček. Kdybych tehdy věděl o zrcátku, nemusel bych zkoušet ty ostatní věci, jako krby a tak.“

„To dává smysl,“ uznal Ron. „Takže sám sebe varuješ? Myslíš, že si budeš věřit?“

„Vím, že bych si asi nevěřil, informovat se o té vizi, takže to musím vzít jen přes to zrcátko. Zbytek je v rukou božích,“ zašeptal Harry s nadějí. „Nesmí to selhat, Rone. Já se jinak zblázním...“

Mladý Weasley se na kamaráda díval s pochopením. „Nevím, jaké to je, mít někoho takhle moc rád,“ řekl tiše. „Ale doufám, že to jednou poznám. Jak ti můžu pomoct?“

„Ještě nevím,“ vzdychl Harry. Není u toho návod?“

„Něco tam je,“ přitakal Ron. „Počkej, vyndám to. Je to ručně psaný, vypadá to na Siriovo písmo... Na, přečti si to.“

Rozložil čtverec pergamenu a vložil ho do Harryho nezraněné ruky. Na tu druhou mu opatrně seslal Hojící kouzlo. Kouzla jako tohle se musel naučit dávno, když dvojčata vymýšlela ty své žertíky...

Harry se začetl do známého rukopisu.

'Tenhle starý obraceč funguje trochu omezeně. Jedna obrátka velkého kroužku je jeden týden. Jedna obrátka malého kroužku dvanáct hodin. Člověk to musí pečlivě spočítat, protože při cestě zpět musí zadat přesně totéž...

Nedosahuje příliš daleko, ale oproti těm novým je i zpětný. Dostal jsem se při pokusech nejdál do doby před půlrokem. Harry zmizel před víc než rokem. Takže je pozdě... Kéž bych ten krám našel dřív!'

Harry si vzdychl. Tak proto ho Sirius nenašel. Nestihl to.

„Co tam píše?“ zajímal se Ron.

„Zkoušel mě najít a neuspěl jen proto, že tenhle Obraceč nemá moc velký dosah. Ale já to stihnu. Obraceč mě může poslat až půl roku zpátky. Musím to přesně spočítat.“

„To není problém, datum, kdy se to stalo, víš přesně,“ poznamenal Ron. „Ale neměl bys tou dobou být ve škole, ať se můžeš varovat?“

Harry se zarazil. Znova pročetl poznámky u Obraceče. „Takže se musím dostat napřed do Bradavic?“

„Jak to bylo tenkrát ve třeťáku? Museli jste s Mionou někam jít? Zmizeli jste uprostřed ošetřovny.“

„Pravda, takže můžu zůstat tady, ale ocitnu se na místě, kde jsem byl v tu dobu tehdy? Pravidlo je, že mě nesmí nikdo vidět!“

„Vyber si čas, kdy se můžeš vidět jen ty sám,“ navrhl Ron. „Co v noci?“

Harry se na kamaráda zaskočeně podíval. „No... to asi bude stačit. A když u sebe uvidím Obraceč, pochopím to.“

„Přesně. Nemám to udělat já?“

„Ještě si to rozmyslím,“ zamumlal Harry. Nebyl si jistý, jak to udělat, ale přesto se jeho hruď dmula nadějí. Když to udělá správně, možná až se ráno probudí, uvidí Siriho... Podíval se na Rona. „Možná by to bylo lepší... Ale já mám takový pocit, že bych to měl udělat já... navíc, když nepůjdu na Ministerstvo, možná nepraskne to s Voldemortem,“ uvědomil si Harry najednou. „Svět to musí vědět!“

„Ale ne za cenu Siriova života,“ řekl Ron pevně. „Půjdu s tebou Harry. Něco mě napadlo. Musíme se vrátit do nějaký noci předtím, než ze školy utekly dvojčata. Když jim dáme dopis pro někoho...“

Harry se prudce nadechl. Pochopil. Ještě můžou zachránit všechno... Ron se zvedl. „Jdu za klukama. Nepamatuju si přesně den, kdy to provedli. Zeptám se na datum a pak to budeme moct spočítat. Vsadím se, že Brumbál byl tady, nebo aspoň s někým odsud v kontaktu. Musejí se varovat bystrozoři...“

„Chápu, jak to myslíš,“ zamumlal Harry. „Potřebujeme to udělat tu noc před útěkem dvojčat. Dobře. Já napíšu varování pro bystrozory. Pak se dohodneme, kdo ho předá dvojčatům.“

„To bys měl udělat ty, asi ti budou víc věřit,“ myslel si Ron.

„Jasně...“ hlesl Harry a sáhl po pergamenu a brku, aby vymyslel vhodné varování před Voldemortem.

Ron vyšel z pokoje a zamyšlený zamířil do pokojíku, který spolu sdíleli jeho starší bratři. Zaklepal, stále nejistý, jak se zeptat, na něco tak podezřelého.

Dveře se otevřely, Fred se tázavě podíval na mladšího brášku. „Něco se děje?“ Ron se rozhlédl a rychle vešel. George seděl u stolu a něco psal, ale když viděl Rona a jeho vážný výraz, vstal.

„Rone? Něco se stalo?“ vyzvídal George, zatímco Fred zavřel dveře a seslal na ně kouzlo soukromí.

„Ani ne,“ začal Ron. „Potřebujeme s Harrym s něčím píchnout, ale nemůžeme o tom mluvit.“

„Něco mi říká, že nejde o žertík,“ mínil George.

„To ne, je to spíš vážný,“ přikývl Ron. „Já... bojím se, že když to nevyjde, tak se Harry znova sesype. Proto jdu za váma.“

„Chceš, abychom mu to rozmluvili?“

„Ne, to by mělo stejný následek. Já mu v tom nebudu bránit. Víte, Harry má právo na to, co chce udělat a já budu stát při něm.“

„Nemyslíš, tím, že by si Harry chtěl snad...“

„Něco si udělat?“ pochopil ho Ron. „Ne, to mi věřte, Harry by tohle nikdy neudělal, zvlášť teď. Neptejte se, jak to vím, přísahal jsem.“

Dvojčata se na sebe podívala, chvilku jakoby spolu mlčky komunikovali... „Tak co potřebuješ?“ otočil se Fred na nejmladšího bratra.

„Dvě věci. Zaprvé. Byl Brumbál tady, v době, kdy jste utekli z Bradavic? Nebo někdo, kdo věděl, jak ho kontaktovat?“

„Jo, když utekl z Bradavic, tak se skrýval tady,“ přikývl Fred. Hned druhý den nás přijal do Řádu. Mamka dlouho soptila.“

Ron si zhluboka oddechl. „Super. A zadruhý, kdy přesně jste zdrhli? Pamatujete si den?“

„Utekli jsme těsně před Velikonocema,“ připomněl mu George. „Byl pátek. Myslím že bylo sedmýho dubna... Proč se ptáš zrovna na tohle, Rone?“

„Jen se snažím pomoct Harrymu. Aby se už netrápil.“

„Když je to pro Harryho...“ Dvojčáci se na sebe opět podívali. „Nebudeme se ptát. Ale neublíží mu to, že ne?“

Ron se usmál. „Spíš myslím, že z toho bude šťastnější. Když se to povede, jak má.“

„Tak pro Harryho štěstí,“ přikývl Fred. „Nemůžeme taky pomoct?“

„Udělali jste dost,“ poděkoval jim Ron. „Ale řeknu, kdyby bylo něco třeba. Dík, bráchové.“

„Rádo se stalo,“ odpověděli mladíci a nechali bratra jít.

Zpět v pokoji Ron seznámil Harryho s věcmi, které se dozvěděl. Vzali si na pomoc kalendář a počítali až do večeře. Rozhodli se počkat dost dlouho, aby se pojistili, že budou ostatní, jak na Ústředí, tak ve škole, tvrdě spát.

Večer, když matka rodu Weasleyová rozhodla, že je čas na večerku pro mládež, Harry a Ron výjimečně nesmlouvali a odebrali se do svého pokoje.

„Normálně bych touhle dobou usnul,“ prohlásil Ron do tmy. Na chvíli se natáhli, ale ani jeden prostě nezabrali. Nařízený budík byl zbytečný.

„Jsi nervózní?“ zeptal se Harry. „Já jo.“

„Tak nebuď. Jsme na to dva,“ ujistil ho zrzek. Vtom mu začala vibrovat hůlka. „Prima. Je půlnoc, Harry. Vyrážíme?“

„Vyrážíme,“ potvrdil Harry. Zkontroloval si, jestli má v kapsách to, na čem se domluvili, jako jeho neviditelný plášť a dopis pro dvojčata. Ron vytáhl Obraceč z knihy a stoupl si doprostřed pokoje. Harry k němu rozechvěle přistoupil. Ron přehodil zlatý řetízek přes hlavu i jemu a poté, co zkontroloval číslo, ke kterému počítáním ušlých dní došli, Harry začal otáčet kroužky.

„Dvacet týdnů,“ zamumlal, když odpočítal otáčení velkým kroužkem, „a 48 hodin, to znamená... čtyři otočení...“ dokončil nařízení Obraceče, zhluboka se nadechl a radši zavřel oči. Jen ucítil, jak mu Ron pevně sevřel předloktí...

Otevřel oči, až když uslyšel tiché odechování několika spáčů. Podíval se na chlapce vedle sebe, Ron se na něj usmál. 'Zdá se, že se to povedlo.' Byli v Bradavicích, ve své ložnici... Vyklouzl zpod Obraceče a nakoukl mezi závěsy své postele, opatrně, tak aby nebyl viděn. Viděl, že spí, tak obešel postel a začal se hrabat ve svém kufru. Dárek od Siri našel rychle. Vtiskl ho Ronovi do ruky a nechal to na něm. Byl rád, že si už předtím domluvili, co přesně udělají. Ron byl dobrý stratég. Tak mu svěřil přesvědčování své osoby a sám slíbil informovat dvojčata.

Ron vzal svůj úkol zodpovědně. Poodhrnul závěs u Harryho postele, posadil se k němu a rozsvítil hůlku.

„Vstávej, Harry,“ zašeptal. Stačilo to. Harry se zavrtěl a otevřel oči. „Rone,“ zamumlal unaveně. „Neříkej, že už je ráno...“

„Není ráno. Jen ti musím něco důležitýho říct.“

„To to nemůže počkat?“ zavrčel Harry a zavrtal se do přikrývky. „Řekneš mi to ráno!“

„Jde o Siriuse,“ vydal Ron svůj trumf. Harry se prudce posadil, popadl Rona za hábit na prsou a vyhrkl: „Co se mu stalo? Je v pořádku? Tak co se stalo?“ zatřásl jím a vtom si všiml... Cosi zacinkalo. Harry se podíval líp, v chabém světle hůlky spatřil zlatý odlesk. Poznal...

„Obraceč? Co to má...“

„Jsem z budoucnosti, Harry. Přišel jsem tě varovat. V mé době je Sirius mrtvý.“

„Ne!“

Jediné slovo, a jak šokovaně a zlomeně znělo. V zelených očích se cosi lesklo.

„Můžeš ho zachránit. Podívej se na tohle.“ Ron mu podal zabalený dárek.

„To je můj dárek!“ vyjekl Harry tiše.

„Rozbal ho,“ přikázal mu Ron.

Poslechl. Objevil staré zašlé zrcátko. Hranaté, opravdu dost používané, rukojeť byla ohmataná. Otočil ho, vzadu byl přilípnutý lísteček: 'Tohle je dvousměrné zrcadlo, druhé do páru mám já. Je opatřené kouzly proti rozbití, i krádeži. Když se mnou budeš chtít mluvit, jen do něj řekni moje jméno; ty se objevíš v mém zrcadle a já v tvém. James a já jsme ho používali, když jsme byli po škole. Použij ho, když mě budeš potřebovat.'

„Proč to tak spěchá?“ musel se Harry zeptat. „Já bych ho přece rozbalil...“

„Když se to minule nechalo na tobě, když jsi ho rozbalil, bylo už pro Siriuse pozdě,“ řekl Ron tvrdě. „Vím, že to zní krutě. Ale dělám to pro tebe. Až budeš opravdu potřebovat mluvit se Siriusem, použij tohle. Žádný krb, žádná sova, žádné kouzlo není bezpečnější než tohle.“

„Počkej... nemůžeš mi říct...“ Harry se snažil kamaráda, který se zvedl k odchodu, zadržet. Ron se ještě ohlédl. „Nemůžu ti říct nic víc. Pokud to zrcátko použiješ ve správný čas, bude všechno v pořádku a důvody, kvůli kterým jsem teď přišel, nebudou existovat.“

„Takže jediný, co musím udělat, je mluvit se Siriem přes tohle?“ podíval se Harry na zrcátko. Ron kývl.

„Přesně tak. Hodně štěstí, Harry,“ zašeptal Ron a tiše vyšel z pokoje. Harry na něj čekal za dveřmi. Převzal si od Rona obraceč a zamířil do pokoje, kde spali jeho bratři.

I on splnil svou 'misi', vrátil se rychle k Ronovi a nechali se přenést zpět do své doby.

„Co říkali dvojčata?“ zajímalo Rona, když uléhali do postele. „Věřili ti?“

„Když uviděli Obraceč, neptali se. Takže jo, věřili mi. Jak to šlo se mnou?“

„No, myslím, že jsem tě vyděsil... Ale nechtěl jsi spolupracovat,“ zaškolebil se Ron. „Chtěls, ať přijdu ráno. Musel jsem zmínit Siriuse, abys mě přestal vyhazovat.“

„Jo...“ Harry se začervenal, „tak promiň. Snad to zabralo. Jestli ne...“

„Myslím, žes mě vzal vážně. Ráno uvidíme. A teď spi, je pozdě a ty musíš myslet na prcka.“

„Jo,“ usmál se Harry a položil si ruku na bříško. Když se uklidnil, vnímal magii, jak se kolem tetelí. S tím pocitem za chvíli usnul.

<<                                                                                                     >>